Rifo Dobra

Narodil se v kosovském hlavním městě Prištině, a krátce po dokončení střední školy se přestěhoval do tehdejšího Československa, kde našel zaměstnání coby asistent kamery v Československé televizi v Praze. Od roku 1972 studoval kameru pod vedením profesora Jána Šmoka na pražské FAMU, kde studium úspěšně dokončil v roce 1978.

I přesto, že se oficiálně stal profesionálním kameramanem, nikdy nepřestal fotografovat (podobně, jako tomu bylo u dalších jeho kolegů). Jeho první fotografické experimenty přišly už ve věku 15 let. První publikování jeho fotografií v jugoslávském tisku následovala participace v několika mezinárodních výstavách. Kromě fotografie reklamní, tvorby materiálů pro kalendáře nebo knihy a jiné Dobra stále více inklinoval k fotografii umělecké, která se postupně stala jeho hlavním zaměřením. Zlatá medaile v národní soutěži v Jugoslávii a stříbrná v mezinárodní byly následovány první osobní výstavou v Prištině v roce 1977, a několika dalšími v Československu (Praha), Německu (Kassel, Berlín), a dalších evropských státech.

Plakát k jedné z autorových výstav v Praze

V roce 1991 Dobra v Praze založil první komerční fotografickou galerii v tehdejším Československu[1], která během 90. let organizovala nebo se jinak účastnila několika velkých fotografických výstav. Některé z nich byly benefičního rázu, např. výstava v prostorách Senátu České republiky v roce 1999, jejíž prostřednictvím byly získány finanční prostředky na pomoc uprchlíkům v rámci války v Kosovu, nebo výstava v pražské Kotvě v roce 2000, která měla za cíl pomoci nemocným rakovinou prsu[2].

Dílo

Certifikát z výstavy na podporu kosovských uprchlíků, organizované spolu se spolkem Člověk v tísni roku 1999.

Rifo Dobra tvoří takřka exkluzivně ručně kolorované černobílé fotografie, kdy kolorování samotné představuje specifický výrazový prostředek[3]. Dobrovy práce jsou většinou zátiší, založená na abstraktních motivech (např. vejce coby symbol života), vzájemně kontrastujících prvcích (kousek melounu vložený do košíku starého bicyklu) a surrealistických vizích, které jsou občas vzdáleně inspirovány tvorbou klasických surrealistických malířů (např. René Magritte). Dobrovo dílo, je úzce provázáno s poetikou melancholie, jíž často posiluje využití staré, plesnivějící zdi coby pozadí[4], a dalších viditelně omšelých předmětů. Ty jsou často kladeny do kontrastu s věcmi novými a křehkými.