Rebutia albiflora

Stonky kulovité až krátce válcovité, měkké, velmi bohatě odnožující, později vytvářející velké trsy bez zřetelného hlavního stonku, jednotlivé stonky 15 - 25 mm široké, pokožka matně šedozelená, pokrytá hustým bílým štětinovitým otrněním. Žeber 12 a více, nezřetelná, rozložená do 1,5 mm vysokých, okrouhlých hrbolků; areroly oválné, malé, asi 0,5 mm dlouhé a 0,3 mm široké, s bílou nebo nažloutlou plstí. Okrajových trnů asi 15, bílé, vlasově jemné, 3 - 5 mm dlouhé; středových trnů asi 5, až 15 mm dlouhé, tenké, přímé, bílé, někdy s nažloutlou bází.

Květy asi 25 mm dlouhé a široké, vyrůstající téměř z báze stonku; květní lůžko 3 mm široké, s malými šupinami a malým množstvím bílé vlny a bílých vlasových štětin, vně načervenale růžové; květní trubka velmi úzká, až 12 mm dlouhá, růžově červená, v horní části světlejší, s několika šupinami; okvětní lístky 10 - 12 mm dlouhé, 2 - 3,5 mm široké, bílé až narůžovělé s výrazněji růžovým středním proužkem, zašpičatělé; nitky bílé, ve dvou sériích, prašníky krémové; čnělka bílá, volná část 15 mm dlouhá, se 4 - 6 bílými rameny blizny. Plod kulovitý, 2,5 - 3 mm široký, tmavě růžový až olivově zelený. Semena černá, slabě hrbolatá, 0,3 - 0,4 mm dlouhá, s okrouhlým bílým hilem.

R. albiflora byla popsána podle sběru FR 766a, rostliny tohoto původu mají v našich sbírkách velmi jednotný vzhled, nepatrné rozdíly, hlavně v otrnění, jsou způsobeny jen rozdíly v kultuře. Dalším sběrem, který byl přiřazen k tomuto druhu, je KK 1956. Ani rostliny šířené pod tímto označením, se od těch původních Ritterových nijak zřetelněji neliší.

R. albiflora byla nalezena autorem prvotního popisu na malé lokalitě v rokli, která vede od Cajas k Rio Pilaya (provincie Mendez, dep. Tarija, Bolívie). Jako místo původu sběru KK 1956 bylo uvedeno Bolívie, Tarija, Nogales, 2300 m.

Rebutia albiflora byla roku 1958 sbírána F. Ritterem společně s Rebutia pulvinosa FR 766, která roste ve stejné rokli o několik hodin chůze výše. Rostliny na stanovišti nebyly zprvu nálezcem navzájem rozlišeny, teprve v kultuře se ukázalo, že se jedná o dva výrazně odlišné, samostatné taxony, které patří do jednoho příbuzenského okruhu, proto stejná sběrová čísla odlišená pouze doplňujícím písmenem. F. Ritter tento druh řadí ve svém uspořádání rodu Rebutia do skupiny druhů kolem R. flavistylus spolu s druhy R. pulvinosa, R. albipilosa a R. muscula. J. Donald ve svém systému rodu Rebutia zařazuje druh R. albiflora spolu s druhy R. pulvinosa, R. narvaecensis a R. perplexa do skupiny kolem Rebutia heliosa. V nejnovějším shrnutí čeledi Cactaceae (D. Hunt et al., The New Cactus Lexicon, 2006) je připojena jako subsp. k R. pulvinosa.

Stanoviště Rebutia albiflora je ze všech druhů rodu Rebutia nejteplejší, s jednoznačně subtropickým klimatem. Tomu také odpovídají požadavky tohoto druhu na pěstování. Vyžaduje poněkud teplejší přezimování, teploty blížící se k nule jsou pro tento druh často příčinou zániku. R. albiflora i pravokořenná kvete bohatě a pravidelně, je však cizosprašná a semena vytváří jen zcela výjimečně, snadno ji však lze množit dělením trsů. Ve stáří vytváří velké husté trsy malých tělíček, které jsou měkčí než u kterékoliv jiné rebucie. Lze jen doporučit pravidelné zmlazování a dělení větších trsů, měkké stonky bývají často napadány škůdci a rovněž houbové choroby nejsou zcela vzácné.

Zajímavý vzhled R. albiflora a zejména její pro široký příbuzenský okruh neobvyklé květy byly zřejmě důvodem toho, že byla opakovaně křížena s některými blízkými druhy, zejména s R. heliosa, a vznikla tím řada atraktivních hybridů, z nichž některé byly šířeny i obchodně pod samostatnými jmény a dosud se udržují v našich sbírkách (např. R. cv. Sunrise).