Rebutia heliosa

Vzrůst soliterní až málo odnožující, jednotlivé stonky ploše kulovité až krátce válcovité, 15 – 20 mm široké a až 20 mm vysoké, se silně vyvinutým řepovitým kořenem, temeno snížené; pokožka šedozelená. Žeber 35 – 40, rozložená do okrouhlých bradavek, vysokých až 1 mm; areoly na vrcholu bradavek, protáhlé, úzké, 1 – 2 mm dlouhé a 0,5 mm široké, pokryté tmavě hnědou plstí. Okrajové trny pektinátně uspořádané, v počtu 24 – 26, bílé, se zesílenou hnědou bází, až 1 mm dlouhé, navzájem se dotýkající a zahalující tělo; středové trny chybějí.

Květy vznikající na bázi těla, 45 – 55 mm dlouhé a 40 mm široké; květní lůžko 3 mm široké, olivově růžové, s malým množství šupin, v paždí šupin bílé, poněkud kadeřavé, až 3 mm dlouhé vlasy; květní trubka úzká, až 30 mm dlouhá a 2 – 3 mm široká, růžově červená až oranžově růžová, ke konci bledší až bílá; vnější okvětní lístky kopinaté, 12 – 15 mm dlouhé, 3 – 4 mm široké, oranžové, s lila středním proužkem a výraznou špičkou; vnitřní okvětní lístky poněkud širší a kratší, tupé, oranžové, k jícnu oranžově žluté; nitky bělavé, prašníky světle žluté; čnělka a blizna s 5 – 8 laloky bělavé. Plod malá, okrouhlá, tmavě červená bobule o průměru 4 mm, se šupinami s krátkými, bílými, kadeřavými vlasy. Semena černá, polokulovitá až přílbovitá, se širokým bazálním hilem a bradavčitou testou.

Druh byl popsán W. Rauschem podle jeho sběru WR 314 a je poměrně velmi jednotný. Drobné rozdíly je možno pozorovat pouze v sytosti vybarvení květů. Rostliny této typové populace zřejmě nebyly žádným dalším sběratelem sbírány. Roku 1979 byly J. Donaldem jako R. heliosa var. condorensis a R. heliosa var. cajasensis popsány dvě variety ze samostatných oddělených nalezišť. S první z nich je asi totožná i R. solisioides n.n., která pochází ze sběrů K. Knížete, a R. albopectinata n.n. KK 852 non Rausch. Obě variety R. heliosa mají rovněž pektinátní otrnění, avšak trny stojí volněji a u var. condorensis jsou bílé, u var. cajasensis poněkud delší, bílé až hnědé, květy jsou více červené. Roku 2006 pak byla na úrovni poddruhu popsána K. Knížetem, J. Říhou a V. Šedou jako R. heliosa subspec. teresae rostlina, poprvé objevená roku 1971 K. Knížetem a znovu náhodně roku 2004 V. Šedou.

Nověji byly jako R. heliosa označeny sběry SE 155, LH 782, 943, 1226, RH 291, jako R. heliosa var. sběry LH 1227 (žlutý květ), RH 261 (solisioides), 280 (var.nov.), 1024 (solisioides).

Rebutia heliosa byla nalezena W. Rauschem roku 1968 u vedlejší silnice mezi městy Tarija a Narvaez v nadmořské výšce 2400 – 2500 m, Bolívie, departament Tarija. J. Donaldem popsané variety byly nalezeny A. Lauem, var. condorensis (L 401) v průsmyku Condor a var. cajasensis (L 405) v průsmyku Cajas. Jako místa nálezů novějších sběrů můžeme nalézt Condor Pass (LH 782 – 2405 m, 943 – 3923 m, 1226 – 3440 m, 1227 – 2387 m), 15 km před Condor Pass – SE 155, Junacas (RH 261, 291, 1024), Palca Grande (RH 280), všechno v bolivijském departamentu Tarija, v hraničním území provincií Mendez, O'Connor a Cercado.

R. heliosa byla při popisu zařazena do sekce Aylostera, ale celý příbuzenský okruh kolem R. heliosa je v této sekci poněkud specifický. Tyto rostliny ukazují zejména ve tvaru těla některé charakteristiky ve směru k sekci Digitorebutia. Tvarem semen a květů se však tato skupina jednoznačně řadí k sekce Aylostera.

Rebutia heliosa roste na vlastních kořenech dosti dobře, i když pomalu. Vzhledem k silně vyvinutému řepovitému kořenu je vhodná větší opatrnost při zálivce. Rostlinám vyhovuje minerální substrát bez nezetlelých organických příměsí s mírně kyselou reakcí. Roubováním sice dosáhneme většího množství květů i snadnějšího pěstování, rostliny však ztrácejí svůj přirozený vzhled, mnohem více odnožují a jednotlivé stonky narůstají více do délky i do šířky. R. heliosa dosahuje květuschopnosti jako 3-4letá, květy jsou zřetelně cizosprašné. Během zimního klidu vyžadují pravokořenné rostliny úplné sucho a teploty pod 10 °C, aby se předčasně neprobouzely. Také častější kontrola možného napadení živočišnými škůdci není na škodu.