Rainer Werner Fassbinder

Rainer Werner Fassbinder se stal snad nejznámějším režisérem nového německého filmu, částečně díky své nonkonformnosti a sebezničujícímu životnímu stylu. Během 15 let, kdy se ve filmu pohyboval, dokázal natočit 35 filmů, dva seriály a k tomu i zrežíroval 24 divadelních her a dvě hry rozhlasové. Ovlivněn byl francouzskou novou vlnou a politickým modernismem, jehož vliv na konci 60. let silně stoupal. Vzhledem k tomu, že začínal jako herec dramatik a divadelní režisér, dokázal Fassbinder ocenit prvky groteskní komičnosti, vybuchujícího násilí i sílu realistického užití místních dialektů. Trval však na tom, že společenskokritické umění musí zasahovat divákovy city.

Po raném Malém zmatku (Das kleine Chaos, 1966) natočil Fassbinder se svou společností Antiteater, sdružující herce a techniky, dalších jedenáct filmů. Některé používají postupy charakteristické pro Hollywood, na jiných se projevují vlivy francouzské nové vlny.

Jeho hrob na hřbitově ‚Bogenhausener Friedhof‘ v Mnichově (Bavorsko, Německo)

Poté se Fassbinder seznámil s hollywoodskými melodramaty Douglase Sirka, která začal považovat za model společenskokritického filmu angažovaného zároveň i emocionálně. Zapůsobily na něj zejména arbitrární pozitivní konce, které označil jako „nešťastné-šťastné“.

Své druhé tvůrčí stádium zahájil v roce 1971 Obchodníkem se zeleninou (Der Händler der vier Jahrenzeiten). Zde se opět projevil jako plodný autor schopný rychlého natáčení s nízkým rozpočtem. Dále jmenujme tituly jako: Hořké slzy Petry von Kantové (Die bitteren Tränen der Petra von Kant, 1972), Strach jíst duše (Angst essen Seele auf, 1973) Effie Briestová (Effie Brest, 1974) a Pěstní právo svobody (Faustrecht der Freiheit, 1975)

Fassbinder ve svých filmech opakovaně zobrazoval sobě vlastní téma homosexuality (nejvýrazněji např. Pěstní právo svobody, Touha Veroniky Vossové, Hořké slzy Petry von Kantové a zejména Querelle, který byl v Česku poprvé uveden na plátně při festivalu Mezipatra až 25 let po autorově smrti.[1][2]).

Byl pohřben na hřbitově ‚Bogenhausener Friedhof‘ v Bavorsku.

Na počátku své tvůrčí dráhy Fassbinder často inscenoval postavy střízlivým způsobem, blízkým fotografickým momentkám. Ve svém hollywoodském období akceptoval konvence kontinuitní střihové skladby, aby zachoval dramatickou svrchovanost, i nadále však půvab těchto filmů vděčí za mnohé pohledům snímání z odstupu, které jsou využívány k „zastření“ emocí hrdinů.

Většina Fassbinderových filmů pojednává o moci. Často se přitom soustředí na pronásledování a konformitu – ukazuje zejména, jak členové nějaké skupiny vykořisťují, trestají a šikanují outsidery. Fassbinder přichází s názorem, že i oběť sama často normy a pravidla skupiny akceptuje a věří tomu, že trest je zasloužený.

Po politických neúspěších roku 1968 je Fassbinderovo dílo mnohdy interpretováno jako stvrzení nemožnosti radikálních změn. Brechtovská estetika nedokázala vyvolat skutečnou revoluci. Posun tvůrcova zaměření od anarchie a výrazného politického modernismu k dílům využívajícím méně provokativní postupy uměleckého filmu a hollywoodskému stylu je v souladu s obecnými trendy evropského politického filmu 70. let.