Radziwiłłové

Radziwiłłové jsou vlastně větví litevského bojarského rodu Ostiků (lit. Astikai; pol. Ościkowicze), sídlícího na důležitém hradišti v Kernavė. Význačný člen tohoto rodu Kristián Ostik (Kristinas Astikas, †1444) byl pobočníkem knížete Vitolda Velikého a později se stal vilenským kastelánem. Při uzavření Horodelské unie roku 1413 byl tento velmož spolu se 46 jinými katolickými litevskými bojary adoptován do řad polské szlachty – konkrétně byl přiřazen k herbu (erbovnímu společenství) jménem Trąby („Trouby“, tj. lovecké rohy).[1] Jeden ze čtyř Ostikových synů, Radvila Astikas (Radziwiłł Ościkowicz, †1477), se stal otcem nového rodu, kterému následně dal i své jméno v polonizované podobě: od jeho syna Mikuláše Radziviłłoviče Starého (Mikołaj Radziwiłłowicz Stary, †1509) už všichni další potomci nesli Radvilovo jméno jako rodové.

Panství Radziwiłłů a dalších magnátských rodů v rámci 1. Rzeczpospolité (16.–17. století)

Erb Radziwiłłů udělený jim císařem roku 1547 (původní erb – tři do středu náústky otočené černozlaté lovecké rohy na modrém poli – je v prvním poli čtvrceného srdečního štítku na orlici)

V 16. století se rod rozdělil na několik linií, z nichž dvě přijaly kalvinismus, z čehož jedna již po dvou pokoleních na konci 16. století přestoupila zpět k římskému katolictví, druhá zůstala věrná protestantskému vyznání až do svého vymření koncem 17. století.

Prestižní úspěch pro rod znamenalo získání dědičného titulu říšských knížat 14. prosince 1547 od římskoněmeckého císaře Ferdinanda I. Habsburského. Titul byl potvrzen i v Rzeczpospolité – přestože jinak se polská šlechta obecně zavádění cizích titulatur bránila – v aktu lublinské unie (1569), přes jednotlivé linie v následující posloupnosti:

• linie z Meteliů, Goniądze a Raigardu v letech 1515/18 – vymřela po meči roku 1542
• linie z Olyky a Ňasviže roku 1547 – dosud žijící
• linie z Biržů a Dubingiai roku 1547 („kalvínská linie“) – vymřela v mužské linii roku 1669