RGM-6 Regulus

První námořní test střely Regulus proběhl na palubě letadlové lodě USS Princeton

Americké námořnictvo pracovalo od roku 1946 na získání řízené střely typu země-země. Původně plánovalo využít letounovou střelu JB-2, což byla kopie německé V-1, ta však nakonec sloužila jen k získání potřebných zkušeností. Kontrakt na vývoj zcela nové řízené střely SSM-8 (později SSM-N-8) získala roku 1946 americká společnost Vought.[1]

Střela vybavená proudovým motorem Allison J33 měla unést hlavici o hmotnosti 3000 liber (jadernou hlavici) rychlostí 0,85 M na vzdálenost 500 námořních mil. Svou koncepcí a výkony byla střela Regulus velmi podobná armádní střele MGM-1 Matador. Ministerstvo obrany dokonce chtělo, aby námořnictvo přerušilo vývoj Regulusů a převzalo typ Matador, to si však svůj vývoj uhájilo.[2]

První zkušební let střely XSSM-N-8 proběhl v březnu 1951, první vypuštění z hladinové lodě USS Princeton (CV-37) třídy Essex[3] proběhlo v listopadu 1952 a v červenci 1953 proběhl také první start z ponorky třídy Gato USS Tunny (SS-282). V té době byla střela přejmenována na Regulus I, aby se odlišila od výkonnější RGM-15 Regulus II.[1] Do služby byla střela přijata roku 1955. Jejím prvním nosičem v operační službě se stal těžký křižník USS Los Angeles (CA-135). Sériová výroba střel Regulus probíhala do ledna 1959. Vyrobeno jich bylo celkem 514 kusů.[2]

Americké námořnictvo pro nesení střel Regulus upravilo 10 letadlových lodí, čtyři těžké křižníky a pět ponorek. Prvními americkými ponorkovými nosiči jaderných zbraní se staly dvě přestavěné konvenční ponorky (Tunny a Barbero).[2] Jako nosiče střel Regulus byly od počátku postaveny dvě ponorky třídy Grayback a konečně ponorka s jaderným pohonem USS Halibut (SSGN-587). Střely Regulus byly ze služby vyřazeny v srpnu 1964. Ponorky s nimi do té doby vykonaly celkem 41 hlídkových plaveb.[2]

Střela Regulus měla řadu nedostatků. Mimo jiné se ponorka kvůli jejímu vypuštění musela vynořit, navádění bylo zranitelné rušením a podzvukovou rychlostí letící střela byla poměrně zranitelná.[1]

Střela Regulus vypuštěná těžkým křižníkem USS Toledo (CA-133)

Regulus byl malý konvenčně řešený letounek. Postrádal pilotní kabinu a vodorovné ocasní plochy. Startoval pomocí dvou odhazovatelných raketových motorů (boosterů) Aerojet General, přičemž za letu jej poháněl proudový motor Allison J33. Pro střelu byly určeny dvě jaderné hlavice: štěpná W-5 o síle 40-50 kt a termojaderná W-27 o síle 2 Mt. Navádění bylo radio-povelové.[1]

• XSSM-N-8 – vývojová verze vybavená podvozkem.[1]
• SSM-N-8 (RGM-6A) – Cvičná verze vybavená podvozkem.[1]
• SSM-N-8a (RGM-6B) – Modernizovaná verze, příď upravena kvůli instalaci nových jaderných hlavic (W-5 / W-27).[1]
• KDU-1 (BQM-6C) – Cvičný cílový dron vzniklý přestavbou vyřazených střel.[1]

USS Halibut (SSGN-587)

• Třída Gato - ponorka (2× Regulus)
  • USS Tunny (SS-282)

• Třída Balao - ponorka (2× Regulus)
  • USS Barbero (SS-317)

• Třída Grayback - ponorka (4× Regulus)
  • USS Grayback (SSG-574)
  • USS Growler (SSG-577)

• USS Halibut (SSGN-587) - ponorka (5× Regulus)

• Třída Baltimore - těžký křižník (3× Regulus)
  • USS Helena (CA-75)
  • USS Macon (CA-132)
  • USS Toledo (CA-133)
  • USS Los Angeles (CA-135)

• 10 letadlových lodí[1]

Vypuštění střely Regulus z ponorky USS Tunny

• Rozpětí: 6,4 m
• Délka: 10,1 m (včetně boosteru)
• Průměr trupu: 1,4 m
• Hmotnost: 4670 kg
• Hmotnost boosteru: 790 kg
• Pohonná jednotka: 1× proudový motor Allison J33
  • Tah pohonné jednotky: 20 kN
• Booster: 2× Aerojet General
  • Tah boosteru: 2× 146 kN

• Nejvyšší rychlost: 543 uzlů
• Dosah: 520 námořních mil
• Cestovní rychlost: 0,85 M
• Max. rychlost: 960 km/h (1,1 M, konečná sestupná fáze)
• Dosah: 925 km