Psilocybin

V České republice probíhá jediný, avšak důležitý výzkum v Národním ústavu duševního zdraví (NÚDZ, Klecany u Prahy), který je také pracovištěm 3. lékařské fakulty univerzity Karlovy. Je veden MUDr. Tomášem Páleníčkem, Ph.D., který společně se svým týmem dostal povolení psilocybinové studie provádět na dobrovolnících. Cílem studijního výzkumu v ČR je otestovat působení psilocybinu na lidský mozek, mozková centra a funkce. Psilocybin byl perorálně podán 20 zdravým jedincům, kteří nebyli obeznámeni s náhodným rozdělením Psilocybinu a placeba mezi dané účastníky. Pomocí měření EEG systému LORETA prokázala měření pokles alfa aktivity v oblastech precuneus týlního laloku. Měření naopak zaznamenala zvýšení aktivity v asociačních oblastech fronto-temporo-okcipiálně.

Ve světě probíhá důležitý výzkum v Johns Hopkins Medicine centre. Studie se snažila zjistit spojitost mezi podáváním psilocybinu - nádorovými onemocněními, depresí a úzkostí. V této dvojtě-zaslepené studii figurovalo 51 dospělých pacientů, kterým byl podáván psilocybin při mentálních poruchách či rakovině. Šest měsíců po finálním sezení léčby nahlásili dobrovolníci tyto výsledky:

• 80 % dobrovolníků - pokračování v klinicky významném snížení deprese a úzkosti.
• 60 % z nich vykazovalo symptomy možného navrácení do normálního života.
• 83 % nahlásilo zvýšení dobré nálady a satisfakce.
• 67 % uvedlo zážitek mezi pět nejdůležitějších zkušeností v jejich životě.
• 70 % uvedlo zkušenost mezi pět duchovně nejzřetelnějších zážitků.

Psilocybin (O-fosforyl-4-hydroxy-N,N-dimethyltryptamin) se v těle v kyselém prostředí účinkem enzymů fosfatáz defosforyluje na farmakologicky účinný psilocin. Ten potom působí jako částečný agonista k receptorům 5-HT_2A v mozku, a napodobuje tak působení serotoninu.[2] Akutní toxicita psilocybinu je poměrně nízká, orální LD₅₀ u krys je 280 mg/kg, tedy asi poloviční než u kofeinu. Při intravenózním podání králíkům je LD₅₀ asi 12,5 mg/kg.[3]

Švýcarský chemik Albert Hofmann, objevitel LSD, byl koncem 50. let minulého století první, kdo z hub izoloval psilocybin i psilocin, určil jejich chemickou strukturu a také je uměle syntetizoval. Sám vyzkoušel psychotropní účinky těchto látek na sobě. V roce 1961 zkoušeli američtí psychologové Timothy Leary a Richard Alpert na Harvardově univerzitě psilocybin jako prostředek pro léčbu poruch osobnosti. Psilocybin se stále příležitostně zkoumá např. jako potenciální lék při obsedantně-kompulzivní poruše [4] nebo prostředek pro zmírnění utrpení pacientů v terminálních stadiích nádorových onemocnění.[5][6][7] [8] Psilocybin jako čistá látka a kontrolovaná substance byl a stále je velmi obtížně dostupný. Už od 60. let minulého století proto téměř všichni rekreační uživatelé znají jeho účinky pouze prostřednictvím hub, které ho obsahují.

Účinky psilocybinu jsou vysoce nepředvídatelné a variabilní a jako u ostatních psychedelik (halucinogenů) velmi závisejí na dávce i na momentálním psychickém stavu uživatele. Patří mezi ně dezorientace, letargie, ale také euforie, změněné smyslové vnímání (zesílení nebo zkreslení barev, iluze geometrických tvarů, pseudohalucinace), někdy i zvýšená nervozita. Typický je pocit zpomalení času.[9] [10] Po vyšších dávkách psilocybinu má uživatel sklony k introspekci, mohou se dostavit pocity depersonalizace, extatické pocity, duchovní a mystické prožitky, pocity spojení s celým lidstvem či s celým vesmírem. Řidčeji se ale mohou dostavit i velmi nepříjemné až děsivé pocity silné dezorientace, panika a paranoia, označované slangově jako „špatný trip“ (bad trip). Výjimečně může psilocybin vyvolat i dlouhodobé psychické poruchy.[11] Mezi poměrně typické tělesné účinky psilocybinu patří pocit chladu, mírný třes a nutkavé zívání.