Protorenesance

Protorenesance (někdy též předrenesancece, či protorenaissance) je označení pro umělecký směr v architektuře, malířství a sochařství 11. a 12. století.

Kostel San Miniato al Monte (Florencie)
Kostel Sant’Alessandro Maggiore (Lucca). Středověká korintizující hlavice

Území, kde se protorenesance vyskytuje, je především Toskánsko a v menším měřítku také Provence a Střední Itálie. Výraz protorenesance pochází od basilejského kunsthistorika Jacoba Burckhardta (1818–1897).

Typickým znakem protorenesance je v románské době příklon k antickým vzorům, v této intenzitě jinde neobvyklý. To se projevuje mj. v prostorovém vnímání či mramorovém obložení (Inkrustaci) budov, které jsou nápodobou římských vzorů.

Tyto ideje se staly hlavním uměleckým proudem teprve o 400 let později v renesanci. Byly to např. protorenesanční stavby ve Florencii, které inspirovaly Filippa Brunelleschiho – jednoho z „otců“ renesance – k novým nápadům.

Umělecké formy protorenesance měly také značný politický význam. Jejich užitím byla například ve Florencii vyjádřena zřetelná opozice k císařství. Florencie bylo guelfské město stojící na straně papeže proti císaři, což se projevovalo i v architektuře. Císař byl Němec a jeho architektura byla v románském stylu. A Florencie se v té době, tedy v 11. a 12. století, svou „předrenesancí“ postavila proti říšské architektuře německého císaře, přičemž se inspirovala v období italské antiky, tedy uměleckými formami vlastních dějin.[1]

Známými příklady ve Florencii jsou kostel San Miniato al Monte (po roce 1013), Baptisterium San Giovanni (vysvěceno 1059) a kostel Santi Apostoli (první svěcení v roce 1075) a v Pise souboru budov katedrály (po roce 1063), včetně slavné Šikmé věže v Pise, Campanile, a v Lukce Sant'Alessandro Maggiore (poprvé vysvěceného v roce 893), přičemž zmíněné budovy patří mezi románské.

Reference
  1. Klaus Zimmermanns: Florenz. 6. Auflage. DuMont, 1990, ISBN 3-7701-1441-8, str. 20.

Literatura
  • Walter Paatz: Die Hauptströmungen in der florentiner Baukunst des frühen und hohen Mittelhalters und ihr geschichtlicher Hintergrund. In: Mitteilungen des Kunsthistorischen Institutes in Florenz 1940, VI, S. 33–72.
  • Walter W. Horn: Romanesque Churches in Florence. In: Art Bullettin. 1943, XXV, S. 112–131.
  • Gabriele Morolli: La facciata romanica. In: La Badia Fiesolana. Florencie 1976, S. 32–56.
  • Romano Silva: La chiesa di Sant’Alessandro tra archeologia e ricerca documentaria. In: Max Seidel, Romano Silva (a cura di): Lucca città d’arte e i suoi archivi. Opere d’arte e testimonianze documentarie dal Medioevo al Novecento. Kunsthistorisches Institut in Florenz, Venedig 2001, ISBN 88-317-7867-6, S. 59–96.
  • Friedrich Rupp: Inkrustationstil der romanischen Baukunst zu Florenz. Straßburg 1912, S. 114–149.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Protorenaissance na německé Wikipedii.

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.