Jacob Burckhardt

Jacob Christoph Burckhardt (25. května 1818, Basilej8. srpna 1897 tamtéž) byl švýcarský historik, průkopník kulturních dějin a znalec italské renesance. Mezi jeho nejznámější díla patří "Úvahy o světových dějinách" a "Cicerone", umělecký průvodce po Itálii.

Jacob Burckhardt
Rodné jménoCarl Jacob Christoph Burckhardt
Narození25. května 1818
Basilej
Úmrtí8. srpna 1897 (ve věku 79 let)
Basilej, Švýcarsko Švýcarsko
Místo pohřbenícemetery at Hörnli with crematorium
Povoláníhistorik, vysokoškolský učitel, kunsthistorik, autor, kreslíř, kulturní historik, filolog a filozof
Alma materUniverzita Friedricha Wilhelmse v Berlíně (1839–1843)
Univerzita v Bonnu (duben 1841 – září 1841)
Univerzita v Basileji
Tématadějiny umění
Významná dílaThe Civilization of the Renaissance in Italy
RodičeJakob Burckhardt[1][2] a Susanna Maria Burckhardt-Schorndorff[3]
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jacob Burckhardt

Život

Burckardt pocházel se slavné basilejské rodiny a jeho otec byl protestantský pastor. Burckhardt začal studovat teologii v Basileji a v Neuchâtelu, ale roku 1839 odešel do Berlína studovat historii a tehdy nový obor, dějiny umění. V Berlíně poslouchal v letech 1839-1843 přednášky J. G. Droysena, A. Böckha, J. Grimma a Leopolda von Ranke, který postavil historii na vědecký základ a trval na tom, že historik musí pracovat s archivními prameny a nespoléhat na osobní názory. Právě při studiích v Berlíně mu byl naprosto cizí duch romantické hegelovské a schellingovské filosofické tradice, která uchvacovala jeho vrstevníky. Odpuzovala ho svojí abstraktností, spekulativností, rozcházela se s jeho dispozicí k názornému vidění a zpodobňování věcí v jednoznačných liniích. Proto mu vyhovoval příklad historika Leopolda von Ranke. Roku 1841 studoval v Bonnu u F. Kuglera dějiny umění a v následujícím roce vydal svou první knihu o uměleckých pokladech belgických měst.

Od roku 1843 přednášel historii na univerzitě v Basileji, v letech 1853-1857 na Technické univerzitě (ETH) v Curychu a od roku 1858 byl opět profesorem v Basileji až do svého emeritování v roce 1893. Během té doby dvakrát odmítl pozvání do Německa, roku 1867 do Tübingen a roku 1872 do Berlína, na katedru po svém učiteli Leopoldu Rankem. Roku 1869 přišel do Basileje mladý Friedrich Nietzsche, který si Burckhardta nesmírně vážil, udržoval s ním přátelské styky a dlouholetou korespondenci.

Dílo

V roce 1838 Burckhardt poprvé navštívil Itálii, kam se pak po celý život vracel a jíž věnoval velkou část svého díla. Roku 1853 vydal velkou monografii „Doba Konstantina Velikého“ (Die Zeit Konstantins des Grossen) a roku 1855 následovala kniha „Cicerone. Jak si užít uměleckých děl v Itálii“ (Der Cicerone: Eine Anleitung zum Genuss der Kunstwerke Italiens), která měla nesmírný úspěch a prosadila Itálii jako hlavní cíl kultivovaných turistů v 19. a 20. století. „Cicerone“ (italský název pro průvodce cizinců) je umělecko-historický průvodce po Itálii, popisující jak architekturu, tak malířství a sochařství, a věnuje se hlavně umění italské renesance. Tou se zabývala jeho další slavná kniha, „Renesanční kultura v Itálii“ (Die Kultur der Renaissance in Italien, 1860), kde Burckhardt plně rozvinul své pojetí historické práce. Renesance pro něho nebyla jen politicky a hospodářsky významné období italských dějin, ale představil ji jako epochu evropského významu, včetně jejích kulturních, uměleckých a společenských výkonů. Burckhardt odmítal jak ekonomistické, tak pozitivistické pojetí dějin, zdůrazňoval celkovost každé dějinné skutečnosti a dával si záležet i na krásném jazyce a slohu. Roku 1867 vyšly „Dějiny renesance v Itálii“ (Geschichte der Renaissance in Italien).

V dalších letech se Burckhardt věnoval řeckým dějinám, o nichž mnoho let přednášel, od roku 1886 pouze o dějinách umění. Když roku 1897 zemřel, zanechal obrovskou rukopisnou pozůstalost, kterou měl jeho dědic a synovec spálit. Z této pozůstalosti pak vyšly ještě čtyřsvazkové „Řecké kulturní dějiny“ (Griechische Kulturgeschichte), „Úvahy o světových dějinách“ (původní název Burckhardtovy přednášky byl „O studiu dějin“, Über Studium der Geschichte) a řada výborů jeho článků a přednášek o nejrůznějších tématech kulturních i politických dějin. Vyšla také jeho rozsáhlá korespondence, obsahující přes 1700 dopisů. Burckhardt věřil v životní a výchovné poslání historie. Například takové, jaké vyjádřil v „Úvahách o světových dějinách“, že učí „trpícího, usilujícího a jednajícího člověka, jaký je, vždy byl a vždy bude" být ne „chytrým pro dnešek, ale moudrým pro vždy". Svým životem uskutečňoval ideál stoického filosofa, jenž dospěl k poznání zla, které lidstvu působí neustálé usilování o moc. Aby toto zlo nerozmnožoval, zaujímal postoj jen pozorovatele a neúplatného soudce. Nechtěl být reformátorem a nedával návod k přeměně společnosti.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Jacob Burckhardt na anglické Wikipedii a Jacob Burckhardt na německé Wikipedii.

  1. Německá národní knihovna, Státní knihovna Berlín, Bavorská státní knihovna, Rakouská národní knihovna: Gemeinsame Normdatei. Dostupné online. [cit. 2021-09-15]
  2. Biographisches Jahrbuch und Deutscher Nekrolog. Berlín. Dostupné online.
  3. Německá národní knihovna, Státní knihovna Berlín, Bavorská státní knihovna, Rakouská národní knihovna: Gemeinsame Normdatei. Dostupné online. [cit. 2021-09-15]

Literatura

  • J. Burckhardt, Kultura renaissanční doby v Itálii 1/2. Praha 1912
  • J. Burckhardt, Úvahy o světových dějinách. Olomouc: Votobia 1996

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.