Právo na životní úroveň

Konkrétní specifikace tohoto práva se nachází v řadě právních předpisů a dokumentů.

Čl. 25 Všeobecné deklarace lidských práv uvádí:

Každý má právo na takovou životní úroveň, která by byla s to zajistit jeho zdraví a blahobyt i zdraví a blahobyt jeho rodiny, počítajíc v to zejména výživu, šatstvo, byt a lékařskou péči, jakož i nezbytná sociální opatření; má právo na zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci, při nezpůsobilosti k práci, při ovdovění, ve stáří nebo v ostatních případech ztráty výdělečných možností, nastalé v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.[3]

Toto ustanovení Všeobecné deklarace lidských práv rozpracovává právně závazným způsobem čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech:

Státy, smluvní strany Paktu, uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt a na neustálé zlepšování životních podmínek. Smluvní státy podniknou odpovídající kroky, aby zajistily uskutečnění tohoto práva, uznávajíce pro dosažení tohoto cíle zásadní důležitost mezinárodní spolupráce, založené na svobodném souhlasu.

Státy, smluvní strany Paktu, uznávajíce základní právo každého na osvobození od hladu, učiní jak jednotlivě, tak i na základě mezinárodní součinnosti taková opatření, zahrnujíc v to zvláštní programy, jichž je zapotřebí:

a) ke zlepšení způsobů výroby, uchovávání a distribuce potravin plným využitím technického a vědeckého poznání, šířením znalostí o zásadách výživy a rozvíjením nebo reformováním zemědělských systémů takovým způsobem, aby se dosáhlo nejúčinnějšího rozvoje a využití přírodních zdrojů;

b) k zajištění spravedlivé distribuce světových zásob potravin v poměru k potřebě, s přihlédnutím k problémům jak zemí dovážejících potraviny, tak zemí, které potraviny vyvážejí.[4]

Čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod stanovuje:

Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.[5]

Evropská sociální charta uvádí v právu na sociální, právní a hospodářskou ochranu:

S cílem zajistit nezbytné podmínky pro plný rozvoj rodiny, která je základní jednotkou společnosti, se smluvní strany zavazují podporovat ekonomickou, právní a sociální ochranu rodinného života takovými prostředky, jako jsou rodinné dávky, daňová opatření, poskytování bydlení pro rodinu, dávek novomanželům a jinými vhodnými prostředky.[6]

Právo na byt - stanovuje například Evropská sociální charta, která uvádí v čl. 31, že každý má právo na bydlení a že státy mají přijímat opatření s cílem podporovat dostupnost bydlení přiměřené úrovně, předcházet a omezovat bezdomovectví s cílem jeho postupného odstranění a stanovit ceny bydlení tak, aby byly přístupné těm, kteří nemají dostatek prostředků.[6]

Právo na bydlení můžeme chápat jako právo na pomoc společnosti vůči občanovi, který není schopen si sám zajistit a udržet odpovídající bydlení.[7]

Právo na dostatečnou výživu - toto právo je problematické aplikovat v praxi, především s ohledem na nutnost velkých finančních výdajů státu, a státy navíc nejsou schopny v dostatečné míře uchovávat a spravedlivě distribuovat potraviny v zemích, kde výše nejnižší částky, kterou stát občanovi garantuje jako jeho měsíční příjem, je nižší, nežli běžně reálné náklady občana na zdravou stravu bez podvýživeného těla, dle aktuálně dostupných regionálních analýz odborných výživových poradců. Běžně se tato částka v České republice nazývá „EXISTENČNÍ MINIMUM“, která je aktuálně nastavena v ČR na cca 2400,-Kč měsíčně. Úřad práce, který v ČR o výplatě této částky občanovi, který se nachází v hmotné nouzi, rozhoduje, ve svém rozhodnutí, v oznámení o zahájení a průběhu výplaty této sociální dávky zároveň oznamuje, že tato vyplácená částka je občanovi vyplacena za účelem použití peněz na živobytí, tedy na stravu a ošacení. Nutno je však podotknout, že dle odborných studií výživových poradců ČR je aktuálně k zajištění zdravé stravy bez podvýživeného těla dle dostupných informací na internetu, zapotřebí pro občana měsíční částka na výdaje s tím spojené ve výši 6500,-Kč. Dosavadní limit tzv. existenčního minima nebyl v České republice valorizován cca od roku 1991, tedy k dnešnímu dni, r. 2016 bezmála 26 let. Toto je jistě důvodem, proč v ulicích českého státu žijí, běžně jsou k vidění, zubožení lidé, mnohdy bezdomovci, žebrající o drobné na polévku, či na nocležné. Dle informace serveru novinky.cz je v roce 2016 v ČR cca 65 tisíc bezdomovců.[8]

Právo na šatstvo - toto právo je sledováno s nejnižší intenzitou.[8]

Právo na osvobození od hladu - stát má povinnost zaručit minimální mzdu, která člověku umožní žít důstojným životem.[1]

Právo na lékařskou péči - v zájmu tohoto práva stát přijímá opatření zahrnující kroky ke zdravému vývoji dětí (v prenatálním, perinatálním i postnatálním období), zlepšení vnějších životních podmínek a hygieny, prevenci, léčení a kontrolu epidemických chorob, chorob z povolání, vytvoření podmínek k péči o všechny nemocné občany atp.[1] Toto právo se prolíná s mnoha dalšími zákony a ustanoveními, můžeme ho nalézt například v čl. 31 Listiny základních práv a svobod, podle které mají občané právo na bezplatnou zdravotní péči.[9]

Naplňování sociálních práv je do značné míry otázkou politickou, která je závislá na ekonomických možnostech státu. Proto se právem na životní úroveň zabývá řada institucí, jak na národní, tak na mezinárodní úrovni. Hlavními orgány v České republice jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení a úřady práce. Ty poskytují dávky adresně konkrétním příjemcům a tak reagují na životní situace, které jejich životní úroveň ohrožují.[1] Pokud se v této otázce vyskytnou nějaké spory, rozhodují o nich s konečnou platností české soudy.

Na mezinárodní úrovni se tímto právem zabývají:

• Výbor pro lidská práva
• Komise pro lidská práva,
• Evropský soud pro lidská práva
• a další instituce[11]

• např.: Organizace Unicef (Dětský fond OSN), která se věnuje zlepšování životních podmínek dětí, jejich zdravotní péčí, výživou, hygienou i vzděláním,[12] či

• Světová obchodní organizace (World Trade Organization - WTO), jejímž cílem je zvýšit životní úroveň v členských státech prostřednictvím dosažení plné zaměstnanosti a rostoucí úrovně důchodů.[13]