Povstání kristerů

Soudobá Freska Diega Rivery ilustruje negativní vnímání římskokatolické církve v době mexické revoluce.

Mexická ústava z roku 1917 se stala hlavní příčinou a platformou sporu mezi státem a církví.Po porážce V. Huerty byl v roce 1916 svolán zákonodárný kongres, jehož úkolem bylo zakotvení nových politických změn do ústavní listiny. Volby do kongresu se konaly v atmosféře doznívajících bojů a následků občanské války, takže volební účast klesla pod 30%. Kromě toho Carranzovi protivníci se voleb účastnit nesměli.[7] Kongresu tak dominovali stoupenci V. Carranzy a politických zájmů mexických středních vrstev a inteligence (umírnění liberálové), a těch progresistů (zvaní jacobinos), kteří si katolickou církev spojovali s konzervatismem,odporem k modernizaci a s porfiriátem.[8] Podle názoru Roberta A. Campiho mohl mít konflikt s církví také další dimenzi, kterou představovala její angažovanost v sociálních programech na venkově i ve městech v duchu encykliky Rerum Novarum papeže Lva XIII.(1891).V tomto smyslu představovala církev hlavního konkurenta, při rozhodování o tom, jakým směrem se bude mexická společnost ubírat.[9]

Článek 130 mexické ústavy z roku 1917 se dotýkal některých nejdůležitějších aspektů vztahu mezi církvemi (nikoliv jen římskokatolickou církví, ale všemi církvemi v zemi). Církve a církevní představitelé podle něj neměli právo kritizovat základní zákony země, či zpochybňovat autoritu vlády. Církevní hodnostáři byli podřízeni občanským zákonům, sňatek byl prohlášen za občanský svazek a federální vláda získala exekutivní moc nad záležitostmi církví. Státní legislativa mohla také určovat počet kněží ve své jurisdikci a konečně také kněžská funkce byla omezena jen na mexické občany. Článek 27 potom omezoval vlastnická práva církví nejen nad pozemky ale i nad nemovitým majetkem včetně kostelů, jež byly vyhlášeny za vlastnictví státu. Konečně článek 3 se týkal sekularizace vzdělání, které bylo vyjmuto z vlivu církve.[11]

Katolická církev zaujala k ústavě od počátku nesouhlasné stanovisko a označila ústavu za „škodlivou“ [12]

Prezident Plutarco Elías Calles patřil do tábora mexických jacobinos, kteří představovali tvrdou proti-církevní linii mexické revoluce.

V letech 1918-1924 nedošlo k doslovnému provádění těchto článků mexické ústavy. Álvaro Obregón, ač byl sám původně v táboře jacobinos, se jako prezident Mexika v letech 1920 až 1924, rozhodl k umírněnému postupu v souvislosti s vlastním prováděním ústavy. To ale neznamenalo, že by v Mexiku nedocházelo k často i násilným projevům protikatolických nálad. V roce 1921 došlo v souvislosti s protesty katolíků k pouličním srážkám mezi socialisty a katolíky v Morelii při kterých zemřelo asi 50 lidí. Ve stejném roce v kostela Panny Marie z Guadalupe v hlavním městě Mexiku explodovala bomba ukrytá pod oltářem.[13]

V době vlády Obregónova nástupce Plutarca Elíase Callese (1924-1928) dostala otázka vztahů mezi církví a mexickým státem do další fáze. Během roku 1925 došlo hned k několika událostem, které přispěly k zostření sporu. Vláda podpořila schizmatického patriarchu José Joaquina Peréze, jež odmítal autoritu Říma a prohlašoval celibát za nemorální. Biskup z Huejatly zakázal svým kněžím poslušnost zákonům, které se protivily církevnímu výkladu. Ve státě Tabasko bylo povoleno vykonávat kněžský úřad jen ženatým kněžím.[14]. Na začátku roku 1926 mexický arcibiskup Mora y del Río veřejně (na stránkách novin El Universal) prohlásil, že církev by měla odmítat provádění proti-církevních článků ústavy.[15]. V reakci na to Calles nařídil uzavření některých katolických konventů a kostelů, 156 škol a sirotčince ve Victorii a nemocnice v Guadalajaře.[16]. Během února a března 1926 pokračovalo další zabavování církevního majetku a provádění článků 2, 37 a 130 mexické ústavy po celém území federace.

Církev a její stoupenci odpověděli založením Ligy na obranu náboženské svobody (Liga nacional para la defensa de la libertad religiosa), „organizace, jež ventilovala zlost městských katolíků a opakovala ve svých manifestacích, deklaracích a sloganech to, co církevní hierarchie uváděla ve svých pastorálních dopisech, diecézních poselstvích a na kazatelnách po celé zemi.“, jak ji charakterizovali H. Camín a L. Meyer.[15]

14. června 1926 byl schválen tzv. Callesův zákon (přesněji Zákon o reformě trestního zákoníku), který blíže specifikoval provádění těch bodů ústavy týkající se vztahů církví a státu. Mimo jiné stanovoval, že učitelé nemohli být zároveň kněžími, kněží se nesměli vyjadřovat k respektive kritizovat vládu nebo ústavu (trest za to byl od 1 do 5 let), kněžím bylo zakázáno nosit na veřejnosti kněžský oděv (pod pokutou 500 pesos), vláda si osobovala právo k uzavření jakéhokoliv kostela v zemi, kněží museli být registrováni u státních autorit.[17]. V této situaci reagovala Liga na obranu svobody náboženství vyhlášením ekonomického bojkotu. Dne 24. června 1926 mexičtí biskupové se souhlasem papeže Pia XI. pozastavili sloužení bohoslužeb a dalších církevních rituálů v celé zemi.[18]. Katolická církev a Liga se dále snažily pomocí petice dosáhnout změny ústavy, což ale mexický parlament odmítl, s odkazem na to, že kněží se nesmějí účastnit politického procesu [19].

Reprodukce vlajky užívané kristery

Suspenze katolických bohoslužeb a dalších úkonů (například křty a pohřby) vyvolala bezprostřední odezvu především na mexickém venkově v podobě lidového povstání, které záhy přešlo v tak zvanou kristiádu. Tato v první fázi izolovaná povstání lokálního charakteru zaplavila především státy Colima, Jalisco, Guanajuato a Michoacán ve středo-západě země. Povstání byla bezprostřední reakcí a zaskočila obě strany konfliktu, jak katolickou církev i tak Callesovu vládu. Na začátku nešlo ale o organizované a jednotné hnutí, které by systematicky koordinovalo svojí činnost a stanovilo si konkrétní politický program. K těmto pokusům došlo až později. Nicméně proti-církevní politika revoluční vlády, jejímž těžištěm byla doposud spíše mexická města, nebyla často jediným důvodem k povstání. Kořeny povstání měly také svůj vztah k široké škále postojů, zkušeností a chápání vládní pozemkové a zemědělské reformy ze strany konkrétních vesnických komunit. Jak argumentuje například Jennie Purnell lidové postoje se často lišily právě v otázce pozemkové a zemědělské reformy:

Jinými slovy, mexický venkov byl v obou klíčových otázkách mexické revoluce (vztah církve a státu a pozemková reforma) názorově značně roztříštěn. Motivy, cíle i forma povstání se tak lišily v jednotlivých státech. Relativně centrálně organizované bylo povstání například v Colimě, zatímco v Michoacánu bylo koordinováno jen v některých částech státu a celkově postrádalo jednotné vedení. Význam postojů k pozemkové reformě se zde projevil v angažovanosti některých rancheros v povstání.[21] Jak uvádí Ch.R. Boyer existovala také poměrně velká propast mezi motivy povstalců z řad lidových vrstev a katolickými i církevními vůdci, kteří se stali mluvčími povstání nebo povstání interpretovali ve smyslu boje za svobodu náboženství.[22] K povstaleckému vojsku se přidali někteří generálové (například Enrique Gorostieta), kteří v minulosti sloužili ve federální armádě Victoriana Huerty nebo Porfirio Díaze, což povstání dodalo protirevoluční a konzervativní podstatu alespoň v očích oponentů.

Generál Enrique Gorostieta y Velarde

Povstání přešlo během roku 1926 v guerillový typ občanské války. Povstalecké jednotky měly od počátku problém s nedostatkem munice a zbraní. V roce 1926 čítala povstalecká armáda na 12 000 vojáků, Callesova vláda měla na začátku roku 1927 asi 50 000 mužů.[23] Tato forma vedení války se stala pro vládní armádu závažným problémem, i přes početní a technologickou převahu. Konflikt byl doprovázen řadou násilností vůči místními obyvatelstvu, kterých se dopouštěly obě strany konfliktu. V lednu 1927 povstalci kontrolovali vesnice León, Guanajuato a Atotonilko v Jalisku, kde popravili neurčený počet vládních úředníků. Následně vládní vojáci popravili 45 katolíků obviněných z protistátní činnosti.[24] Hlavní strategie povstalců spočívala v přepadání vlaků. Například v dubnu 1927 kristerové pod vedením otce Josého Reyese Vegy a Victoriana Ramiréze přepadli vlak mezi hlavním městem Mexikem a Guadalajarou. Kristeros zabili posádku, stráže a všech 113 pasažérů.[25] Zainteresovaní katolického kněze v tomto incidentu, vedlo vládu k obvinění špiček katolické církve z podpory povstání. Mexický arcibiskup José Mora y del Rio obvinění odmítl ale zároveň prohlásil, že katolíci mají právo bojovat za svou víru. On a dalších několik prelátů bylo následně mexickou vládou deportováno. V této době dosáhly represe vrcholu. Došlo k vraždám kněží, ničení kostelů a popravám podezřelých ze sympatii s povstalci.[25]

Vůdci kristerů z regimentu Castaňon s kristerovkou vlajkou (1926).

Postoje katolické hierarchie k povstání byly značně ambivalentní. Na jedné straně se katolická církev snažila distancovat od násilí, ke kterému během povstání a následné války docházelo na obou stranách. Papež Pius XI. dával jednoznačně přednost kompromisnímu a mírovému řešení, po případě pasivní rezistenci. Guerillová válka znamenala pro církev celou řadu morálních problémů.[26] Ačkoliv se hlava katolické církve v Mexiku - mexický arcibiskup osobně neangažoval v povstání ani v guerillové válce, vyjádřil povstalcům nepřímo podporu, když se vyjádřil v tom smyslu, že katolíci mají právo bojovat za svou víru. Mexičtí biskupové zaujali zdrženlivé stanovisko ale alespoň dva katoličtí kněží se kristiády osobně účastnili v řadách povstalců (vedle José Reyese Vegy také Aristeo Pedroza). Právě angažovanost José Reyese Vegy vedla Callesovu vládu k dalšímu přitvrzení persekuce proti katolické církvi. Jean Meyer ve své vlivné studii o povstání kristerů došel k závěrům, že většina katolických kněží byla vůči povstání nepřátelská. Meyer tvrdí, že v lednu 1927 z celkem 3600 katolických kněží v zemi, bylo 5 aktivními účastníky povstání.[27]

Na podzim roku 1927 začalo být jasné, že vypořádání se s guerillovou válkou se nedaří, tak lehce, jak vláda předpokládala. Obregón, který se měl stát znovu mexickým prezidentem jako nástupce P. Callese, neměl zájem na prodlužování konfliktu, který zemi značně vyčerpával a oslaboval postavení revoluční vlády. Tyto prvotní snahy ale přerušil neúspěšný atentát na generála A. Obregóna v listopadu 1927. Čtyři atentátníci a kněz Miguel Pro Juaréz, který s pokusem o atentát neměl nic společného, byli popraveni. Nicméně i poté si Obregón uvědomoval nutnost kompromisu a během roku 1928 volal po umírněnějším postoji vlády ve vztahu k povstalcům i k římskokatolické církvi.[25] V červenci 1928 byl však zabit katolickým radikálem José de Léon Toralem. Obregónovo zabití tak dohodu znemožnilo.

Během roku 1928 a 1929 se vládní vojska pokusila o neúspěšnou ofenzívu proti povstalcům. V roce 1928 došlo také ke snahám o větší koordinaci a zformulování požadavků kristerů, ve formě 15 bodového programu.[29]Nicméně v této fázi války se povstalcům nedařilo získat podporu ze strany amerických katolických organizací, které doposud částečně jejich boj finančně podporovaly. Kromě toho neměli podporu, jak ze strany katolického kléru, tak ze strany některých prominentních katolíků, kteří se přidali na stranu vlády a řešení viděli v kompromisu.[30] Přes postupné oslabování se ještě v březnu roku 1929 povstalcům pod velením José Reyese Vegy podařilo zvítězit nad vládními vojsky u Tepatitlánu ve státě Jalisco. Z vládní perspektivy se dohoda o ukončení konfliktu stala prioritou v situaci, kdy se objevovaly politické spory mezi dřívějšími obregonisty a Callesem, a v době, kdy se začínala projevovat světová ekonomická krize. Americký velvyslanec v Mexiku Dwight Morrow inicioval počátek jednání mezi všemi stranami konfliktu: mezi mexickou vládou, lídry kristeros a mexickými biskupy. Prezident Emilio Portes Gil následně uznal právo biskupů na jmenování kněží a také právo katolických občanů na petice, nicméně ústava z roku 1917 změněna nebyla. Pro řadu kristerů byla tato dohoda hořkým zklamáním. Kromě toho se jednalo o nepsanou dohodu. I přes sliby amnestie prezidenta Portese Gila vládní vojska přistoupila k likvidaci vůči kristerům, kteří se jí vzdali. Asi 5000 kristerů a jejich vůdců bylo zastřeleno.[31]

• BOYER, Christopher Robert. Becoming Campesinos: Politics, Identity and Agrarian Struggle in Postrevolutionary Michoacán, 1920-1935. Stanford : Stanford Un.Press, 2003. ISBN 978-0-8047-4356-3, (anglicky).
• CAMP, Roderic Ai: Crossing Swords.Politics and Religion in Mexico. New York : Oxford University Press, 1997. ISBN 978-0-19-510784-5, (anglicky).
• CAMÍN, Hector Aguilar - MEYER, Lorenzo. In the Shadow of the Mexican Revolution: Contemporary Mexican history, 1910-1989. Austin : Un. Press Texas, 1993. ISBN 978-0-292-70451-0, (anglicky)
• GONZÁLES, Michael J.. The Mexican Revolution 1910-1940. Albuquerque : UNP Press, 2002. ISBN 978-0-8263-2780-2, (anglicky).
• JOES, Anthony James. Resisting Rebellion: The History and Politics of Counterinsurgency. Lexington : Kentucky Un. Press, 2006. ISBN 978-0-8131-9170-6, (anglicky).
• MEYER, Jean A.. Cristero Rebellion. Mexican People Between Church and State, 1926-1929. Cambridge : Cambridge Un. Press, 2008. ISBN 978-0-8047-4356-3 (anglicky).
• PURNELL, Jennie. Popular Movements and State Formation in Revolutionary Mexico: the Agraristas and Cristeros of Michoacán. Durham : Duke University Press, 1999. ISBN 978-0-8223-2314-3, (anglicky).
• SCHEINA, Robert L.. Latin America's Wars: The Age of the Professional Soldier. Dulles : Brassey's, 2003. ISBN 978-1-57488-452-4, (anglicky).

• GREENE, Graham. Moc a sláva. Praha : Vyšehrad, 1990. Přeložila Hana Žantovská. (3. vydání) . ISBN 80-7021-022-2.