Potopení německého loďstva ve Scapa Flow

Lehký křižník HMS Cardiff vede německou flotilu do internace v Rosythu

Jádro německé Hochseeflotte připlulo do Scapa Flow 27. listopadu 1918, aby zde bylo v souladu s podmínkami příměří z Compiègne internováno, a to až do uzavření mírové smlouvy. Německé torpédoborce zde kotvily mezi ostrovy Hoy a Fara a zbytek loďstva okolo ostrova Cava (ponorky byly internovány v Harwichi). Na lodích byly jen malé posádky a většina námořníků odplula zpět do Německa. Celkem zde zůstalo přibližně 4700 mužů.

Německé křižníky SMS Emden, SMS Frankfurt a SMS Bremse vplouvají do Scapa Flow

Posádka německého torpédoborce, internovaného ve Scapa Flow, chytá ryby. Rok 1919

Na mírové konferenci bylo rozhodnuto odebrat Německu jeho kolonie, demilitarizovat základnu na ostrově Helgoland a uzavřít strategicky významný Kielský průplav. Německu bylo dále zakázáno vlastnit ponorky – 53 z německých ponorek si země Dohody rozdělily mezi sebou (ovšem jen 10 jich bylo zařazeno do Francouzského námořnictva).

Bylo také rozhodnuto ponechat Německu pouze šest starých řadových lodí, šest lehkých křižníků, dvanáct torpédoborců a dvanáct torpédovek. Ostatní německé hladinové lodě se staly předmětem sporů. Anglie navrhovala potopení všech velkých hladinových lodí (včetně rozestavěných) na hluboké vodě, k čemuž se nakonec přiklonily i Spojené státy americké (aby zabránily dalšímu posílení Royal Navy. Samy by při dělení pravděpodobně nedostaly žádnou těžkou loď). Francie si naopak přála, aby byly německé lodě rozděleny mezi vítěze a ti s nimi mohli naložit dle svého uvážení, což podpořila také Itálie. Obě země chtěly část německých lodí zařadit do svého námořnictva. Rozhovory se tak ocitly ve slepé uličce.

Nástavby potopeného bitevního křižníku SMS Hindenburg

Pozice německých lodí ve Scapa Flow

Příměří bylo uzavřeno na šest měsíců a 21. června 1919 mělo vypršet, přičemž osud německých lodí byl stále nejasný. Britové požadovali další zmenšení posádek lodí a tajně pracovali na plánu jejich obsazení v den ukončení příměří (tento plán schválili 19. června 1919). Vzhledem k průtahům v mírových jednáních mělo být příměří prodlouženo až do 23. srpna 1919, ale ihned po jeho vypršení měly být německé lodě obsazeny, aby se zabránilo jejich ztrátě. K tomu už však nedošlo.

Kontradmirál von Reuter nařídil 17. června zahájení příprav k potopení lodí, které byly utajeně realizovány. Protože von Reuter nebyl informován o novém prodloužení příměří, vydal 21. června 1919 v 11:00 rozkaz k potopení loďstva. Brity na celou situaci upozornilo až vyvěšení německé válečné vlajky na německých lodích.

Lodě se začaly potápět postupně, jak byl rozkaz k potopení pomalu předáván z jedné na druhou. Ve 12:16 se potopila vlajková bitevní loď SMS Friedrich der Grosse a do 15:00 zůstaly na hladině poslední tři těžké lodě. Britové se v nastalém zmatku několikrát pokusili kulometnou palbou donutit německé námořníky k návratu na paluby jejich lodí. Zahynulo přitom 9 námořníků[1][2], kteří jsou pohřbeni na ostrově Hoy. Britové se pokusili zabránit potopení alespoň části lodí, ale podařilo se jim jen odtáhnout na břeh bitevní loď SMS Baden a lehké křižníky SMS Emden II a SMS Frankfurt. Z 50 torpédoborců se 32 potopilo na hluboké vodě. Čtyři byly obsazeny a jejich potopení bylo zabráněno.

Potopený torpédoborec SMS G102

Jádro německého námořnictva tak zaniklo. Světová veřejnost byla, stejně jako zástupci Francie, celou událostí pobouřena. Naopak Britové a Američané byli ve výsledku rádi, že se diplomatický problém německého námořnictva vyřešil. Německo v té době již nemělo jiné moderní válečné lodě, které by mohlo Dohodě vydat náhradou, a proto kromě dalších pěti lehkých křižníků odevzdalo jako náhradu za 400 000 ztracených tun výtlaku válečných lodí stejný výtlak plovoucích doků, jeřábů, remorkérů a rypadel.