Poloxamer

Poloxamery jsou neiontové třísložkové kopolymery, složené z hydrofobního polypropylenglykolového řetězce, na který jsou po obou stranách navázány hydrofilní řetězce tvořené polyethylenglykolem.

Obecný strukturní vzorec poloxamerů
a = 2–130, b = 15–67

Jelikož lze vytvořit poloxamery s přesně daným složením, tak je možné získat různé produkty s mírně odlišnými vlastnostmi. Tyto látky se označují písmenem P (jako poloxamer) a trojčíslím, kde první dvě číslice násobené 100 představují přibližnou molekulovou hmotnost polypropylenglykolového jádra a třetí číslice vynásobená představuje podíl polyethylenoxidu v procentech; například u poloxameru 407 naznačuje číselné označení, že látka má molekulovou hmotnost polypropylenglykolového jádra kolem 4 000 g/mol a obsah polyethylenoxidu kolem 70 %.

Tvorba micel

Při nízkých teplotách a konhcentracích nepřevyšujících mezní micelární koncentraci se v roztoku nacházejí jednotlivé molekuly kopolymerů (unimery), při jejich překročení se shlukují a dochází k micelizaci. Toto shlukování je způsobeno dehydratací polypropylenglykolových jednotek, jejichž rozpustnost s nárůstem teploty nebo koncentrace polymeru rychle klesá; shlukováním dochází k omezení interakcí těchto bloků s rozpouštědlem. To znamená, že vnitřní části shluků tvoří nerozpustný polypropylenglykol a na jejich povrchu se nachází polyethylenglykol.

Rovnovážný stav micelizace je závislý jednak na výměně unimerů mezi micelami a roztokem (probíhající řádově několik mikrosekund),[1] tak i na mnohem pomalejší (trvající milisekundy) tvorbě a zániku samotných micel.

Micely mohou mít kromě kulovitého i protáhlý tvar; konkrétní tvar je závislý na entropii jejich natažení, která je zase ovlivňována složením příslušných poloxamerů (molekulovou hmotností a poměrem polyethylenglykol/polypropylenglykol).[2]

Použití

Vzhledem k tomu, že molekuly poloxamerů mají hydrofilní i hydrofobní vlsatnosti, tak se využívají jako tenzidy, mohou sloužit ke zvýšení rozpustnosti hydrofobních látek, případně zlepšovat mísitelnost dvou rozdílně hydrofobních kapalin. Díky těmto vlastmnostem nacházejí využití v průmyslu, lécích a kosmetických přípravcích.

V materiálovém inženýrství se poloxamer P123 používá na výrobu mezoporézních materíálů, jako je například SBA-15.

Koncentrované vodné roztoky poloxamerů mohou vytvářet hydrogely, které mohou sloužit jako nosiče dalších látek.[3]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Poloxamer na anglické Wikipedii.

  1. E. A. G. Aniansson; S. N. Wall. Kinetics of step-wise micelle association. The Journal of Physical Chemistry A. 1974, s. 1024–1030.
  2. P. Alexandridis; T. Alan Hatton. Poly(ethylene oxide)-poly(propylene oxide)-poly(ethylene oxide) block copolymer surfactants in aqueous solutions and at interfaces: thermodynamics, structure, dynamics, and modeling. Colloids Surf. A Physicochem. Eng. Asp.. 1995, s. 1–46.
  3. Ezra Feilden. Robocasting of structural ceramic parts with hydrogel inks. Journal of the European Ceramic Society. 2016, s. 2525–2533.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.