Kopolymer

Kopolymer (někdy též heteropolymer) je polymer, jehož makromolekula se skládá z nejméně dvou druhů monomeru (též jen meru) s různým uspořádáním. Tím se liší od homopolymeru.

Členění
Homopolymer (1) a druhy kopolymerů (2-5)

Podle řazení monomerů dělíme kopolymery na:

  • Střídavé, jejichž řetězce tvoří pravidelně se střídající monomery (č. 2)
  • Statistické, jejichž řetězce jsou tvořeny nepravidelně, nahodile se střídajícími monomery (č. 3)
  • Blokové, jejichž řetězce tvoří dva nebo více bloků monomerů (č. 4)
  • Roubované, které tvoří řetězec monomerů, na který jsou „naroubovány“ postranní řetězce jiného druhu monomeru (č.5)

Polymery, tedy i kopolymery můžeme členit podle tvaru makromolekul na:

  • Lineární polymer, který má lineární tvar molekul bez bočních řetězců a vzniká z dvojfunkčních monomerů
  • Rozvětvený polymer, jehož molekula je rozvětvena bočními řetězci, vzniká z vícefunkčních monomerů
  • Sesíťovaný polymer, polymer s makromolekulami vzájemně sesíťovanými, vzniká z vícefunkčních monomerů, spojováním lineárních nebo rozvětvených makromolekulárních řetězců příčnými vazbami do struktury prostorové sítě, druhem síťování lineárních kopolymerů je např. vulkanizace, kterou vzniká pryž

Příkladem kopolymeru je ABS (Akrylonitrilbutadienstyren), nebo SBS (styren-butadien-styren též SBR – styrene butadiene rubber, styrenový kaučuk užívaný při výrobě pneumatik), Cyanofycin, Vimentin.

Kopolymerní textilní vlákna

Jedná se o vlákna s molekulovými řetězci z různých, pravidelně rozložených monomerů. Všechny složky sloučeniny polymerizují společně, vhodným složením kopolymerů lze zlepšit vlastnosti výsledné textilie, např. afinita k barvivům, termální stabilita, antistatika apod.

Příklady: modakryl,[1] kopolyester

Odkazy

Reference
  1. Definice modakrylu (německy): http://www.stofflexikon.com/modacryl/774/modacryl.html Archivováno 20. 7. 2013 na Wayback Machine

Literatura
  • Běhálek, Luboš: Polymery, Liberec 2014, ISBN 978-80-88058-68-7. Dostupné online
  • Denninger/Giese: Textil- und Modelexikon, Deutscher Fachverlag Frankfurt/Main 2006, ISBN 3-87150-848-9, str. 130
  • Ducháček V.: Polymery - výroba, vlastnosti, zpracování, použití. 2. vyd. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, Praha 2006. ISBN 80-7080-617-6. Dostupné online.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.