Polocké knížectví

Knížectví vzniklo v 10. století, jeho etnickým základem byl zřejmě slovanský kmen Krivičů. Prvním, polomýtickým knížetem staroběloruského státu byl Ragnvald I., počeštěle Rohovlad (vládl snad 945–978), který byl varjagem (neboli severským vikingem), možná předtím sloužil u kyjevského knížete Vladimíra.

Největšího rozkvětu dosáhlo knížectví za Vseslava Brjačislaviče (1044–1101), který těžil z krize uvnitř Kyjevské Rusy a ze zprostředkování obchodu mezi Kyjevem a Skandinávií.

Na přelomu 12. a 13. století se Polocký stát dostal do krize, rozpadl se na úděly (vitebský, minský, drutský), většina měst připadla Smolensku, území kolem Západní Dviny získali mečoví rytíři.[2] V roce 1307 bylo připojeno k Litvě, a to jako autonomní část Litevského velkoknížectví. Tuto autonomii ztratilo koncem 14. století (kolem 1397), čímž zaniklo.[3]

V roce 1504 bylo na stejném místě zřízeno Polocké vojvodství, které bylo administrativním celkem Litvy.

Za Vladimira I. Svjatoslaviče se stalo součástí Kyjevské Rusi, roku 1021 se znovu oddělilo. Navzdory pokusům Kyjevské Rusi dosadit jinou panovnickou dynastii, po celou jeho existenci vládla Polockému knížectví dynastie polocké větve Rurikovců. O míře závislosti na Rusku (Kyjevské Rusi) a nad otázkou příslušnosti či nepříslušnosti Polockého knížectví k ruskému státu existují mezi historiky politicky podbarvené spory.[1]

Model chrámu sv. Sofie v Polocku

Polocké knížectví bylo v 10. století christianizováno. Přestože údajů v pramenech není mnoho, je patrný silný vliv Byzance a možná i existence přímé misie. Silné vztahy s Byzancí dokládá fakt, že dcera polockého knížete Všeslava Čaroděje se provdala za byzantského císaře Alexia Komnena.

Křesťanské instituce vznikají na konci 10. století: v roce 992 biskupská stolice (Turovská eparchie vzniká roku 1005, smolenská ještě později). Střet se starým pohanstvím nebyl podle všeho silný. Pohany zůstala i některá polocká knížata, staré letopisy zmiňují v této souvislosti zejména Všeslava Čaroděje, který dle nich přišel na svět „ot volchvovanija“ (doslova "z kouzel"), tedy za pomoci pohanských věštců, tzv. volchvů.[1]

V polockém knížectví došlo k mimořádnému rozkvětu kultury, a to zejména za knížete Izjaslava Vladimiroviče (vládl asi 978–1001), kterého nazývají staré letopisy „knížetem knihomilem“. Je dosti pravděpodobné, že právě za jeho vlády začalo být užíváno písmo (cyrilice), čehož důkazem je především pečeť (tzv. „polocká pečeť“) nalezená roku 1954 při archeologickém průzkumu v Novgorodu, a nápis na kalichu nalezeném u Smolenska.

Intelektuálními osobnostmi starého Běloruska byly Eufrosína Polocká, Kirill Turovský a Klim Smoletič. Turovské evangelium z 11. století a životopisy Eufrosíny a Kirilla z 12. století patří k nejstarším literárním památkám východních Slovanů.

Hlavní stavební památkou z té doby je Spaský kostel, dílo stavitele Ioanna z poloviny 12. století, a chrám sv. Sofie v Polocku (postaven mezi léty 1044-1066, za Vseslava), který odkazoval na konstantinopolský chrám Hagia Sofia.

Stavitelství bylo zjevně rozvinuto, neboť poločtí stavitelé vybudovali i kostel Petra a Pavla na Siničí hoře v Novgorodě.[1]