Polární zesílení

Polární zesílení (též polární amplifikace) je jev, kdy jakákoli změna v čisté radiační bilanci (například zesílení skleníkového efektu) má tendenci vyvolat větší změnu teploty v blízkosti pólů v porovnání s celoplanetárním průměrem.[1] Běžně se kvantifikuje jako poměr polárního a tropického oteplování. Na planetě s atmosférou, která dokáže omezit vyzařování dlouhovlnného záření do vesmíru (skleníkový efekt), budou povrchové teploty vyšší, než by předpokládal jednoduchý výpočet planetární teplotní rovnováhy. Tam, kde jsou atmosféra nebo rozsáhlé oceány schopny přenášet teplo směrem k pólům, budou póly teplejší a rovníkové oblasti chladnější, než by předpovídala jejich místní čistá radiační bilance.[2] Pokud je globální průměrná teplota nižší, póly se ochladí nejvíce ve srovnání s referenčním klimatem; naopak póly se nejvíce oteplí, když je globální průměrná teplota vyšší.[1]

Vývoj teploty na zemi dle NASA GISS, ukazující polární amplifikaci.

V extrémním případě se předpokládá, že na planetě Venuši došlo za dobu její existence k velmi výraznému nárůstu skleníkového efektu,[3] a to natolik, že se její póly oteplily natolik, že je její povrchová teplota fakticky izotermická (bez rozdílu mezi póly a rovníkem).[4][5] Na Zemi vodní pára a stopové plyny zajišťují menší skleníkový efekt a atmosféra a rozsáhlé oceány zajišťují účinný přenos tepla směrem k pólům. Jak změny paleoklimatu, tak nedávné změny globálního oteplování vykazují silné polární zesílení.

Výrazem Arktické zesílení se označuje polární zesílení u severního pólu Země; antarktické zesílení označuje zesílení u jižního pólu.

Historie

Studii založenou na pozorování týkající se zesílení arktických teplot publikoval v roce 1969 Michail Budyko;[6] závěr své studie shrnul takto: „Úbytek mořského ledu ovlivňuje teploty Arktidy prostřednictvím zpětné vazby na povrchové albedo.“[7][8] V témže roce publikoval podobný model William D. Sellers.[9] Obě studie vzbudily značnou pozornost, protože naznačily možnost vzniku pozitivní zpětné vazby v globálním klimatickém systému.[10] V roce 1975 Manabe a Wetherald publikovali první do jisté míry věrohodný model všeobecné cirkulace, který se zabýval účinky nárůstu skleníkových plynů. Ačkoli se omezoval na méně než třetinu zeměkoule, s „bažinatým“ oceánem a pouze pevninským povrchem ve vysokých zeměpisných šířkách, ukázal rychlejší oteplování Arktidy než tropů (stejně jako všechny následující modely).[11]

Zesílení

Zesilovací mechanismy

Zpětné vazby spojené s mořským ledem a sněhovou pokrývkou jsou uváděny jako jedna z hlavních příčin nedávného polárního zesílení na Zemi.[12][13][14] Tyto zpětné vazby jsou zvláště výrazné pro lokální polární zesílení,[15] ačkoli nedávné práce ukázaly, že zpětná vazba rychlosti lapse pro arktické zesílení je pravděpodobně stejně důležitá jako zpětná vazba led-led.[16] Na podporu této myšlenky je velkoplošné zesílení pozorováno i v modelových světech bez ledu a sněhu[17] a zdá se, že vzniká jak z (pravděpodobně přechodného) zesílení transportu tepla směrem k pólům, tak přímo ze změn v místní čisté radiační bilanci.[17] Místní radiační bilance je klíčová, protože celkový pokles vycházejícího dlouhovlnného záření způsobí větší relativní nárůst čistého záření v blízkosti pólů než v blízkosti rovníku.[16] Proto lze mezi zpětnou vazbou rychlosti lapse a změnami místní radiační bilance připsat velkou část polárního zesílení změnám vycházejícího dlouhovlnného záření.[15][18] To platí zejména pro Arktidu, zatímco vyvýšený terén v Antarktidě omezuje vliv zpětné vazby rychlosti lapse.[16][19]

Mezi příklady zpětných vazeb klimatického systému, o nichž se předpokládá, že přispívají k nedávnému polárnímu zesílení, patří snížení sněhové pokrývky a mořského ledu, změny v atmosférické a oceánské cirkulaci, přítomnost antropogenních sazí v arktickém prostředí a zvýšení oblačnosti a vodní páry.[13] Zesílení polárního vlivu se připisuje také působení CO2.[20] Většina studií spojuje změny mořského ledu s polárním zesílením.[13] Rozsah i tloušťka ledu ovlivňují polární zesílení. Klimatické modely s menším základním rozsahem mořského ledu a tenčí vrstvou mořského ledu vykazují silnější polární zesílení.[21] Některé modely moderního klimatu vykazují arktické zesílení bez změn sněhové a ledové pokrývky.[22]

Jednotlivé procesy, které přispívají k polárnímu oteplování, mají zásadní význam pro pochopení citlivosti klimatu.[23] Polární oteplování také ovlivňuje mnoho ekosystémů, včetně mořských a suchozemských ekosystémů, klimatických systémů a lidských populací.[20] Tyto dopady polárního zesílení vedly k pokračování výzkumu v rámci sledování globálnímu oteplování.

Cirkulace oceánu

Odhaduje se, že 70 % globální větrné energie se přenáší do oceánu a odehrává se v rámci tzv Západního příhonu.[24] Nakonec se vlivem větrného proudění přenáší studené antarktické vody přes atlantický povrchový proud a zároveň se ohřívají nad rovníkem a dostávají se do arktického prostředí. To je patrné zejména ve vysokých zeměpisných šířkách.[21] Oteplování v Arktidě tedy závisí na účinnosti globálního oceánského transportu a hraje roli v tzv. polárním pilovém efektu.[24]

Snížení obsahu kyslíku a nízké pH během období La Niña jsou procesy, které korelují se sníženou primární produkcí a výraznějším prouděním oceánských proudů směrem k pólům.[25] bylo navrženo, že mechanismus zvýšených anomálií teploty vzduchu při povrchu Arktidy během období La Niña v rámci ENSO lze přičíst mechanismu tropicky vzrušeného oteplování Arktidy (TEAM), kdy se Rossbyho vlny šíří více k pólům, což vede k dynamice vln a zvýšení infračerveného záření směrem dolů.[1][26]

Zesilovací faktor

Polární zesílení se kvantifikuje pomocí faktoru polárního zesílení, který je obecně definován jako poměr určité změny polární teploty k odpovídající změně širší průměrné teploty:

  ,

kde je změna polární teploty a    je například odpovídající změna globální průměrné teploty.

Běžné implementace[27][28] definují teplotní změny přímo jako anomálie v teplotě přízemního vzduchu vzhledem k nedávnému referenčnímu intervalu (obvykle 30 let). Jiné používají poměr variací teploty přízemního vzduchu za delší interval.[29]

Teplotní trendy v západní Antarktidě (vlevo) výrazně převyšují globální průměr; ve východní Antarktidě je toto oteplení výrazně menší.

Fáze zesílení

Je pozorováno, že oteplování v Arktidě a Antarktidě běžně probíhá mimo fázi v důsledku orbitálního působení, což vede k tzv. efektu polární houpačky.[30]

Paleoklimatické polární zesílení

Ledové/meziledové cykly pleistocénu poskytují rozsáhlé paleoklimatické důkazy o polárním zesílení, a to jak z Arktidy, tak z Antarktidy.[28] Zejména nárůst teplot od posledního ledovcového maxima před 20 000 lety poskytuje jasný obraz. Proxy teplotní záznamy z Arktidy (Grónsko) a z Antarktidy ukazují na faktory polárního zesílení v řádu 2,0.[28]

Tmavý povrch oceánu odráží pouze 6 % dopadajícího slunečního záření, zatímco mořský led odráží 50 až 70 %.[31]

Současné polární zesílení

Mezi předpokládané mechanismy, které vedou k pozorovanému zesílení arktické teploty, patří úbytek arktického mořského ledu (otevřená voda odráží méně slunečního záření než mořský led), atmosférický přenos tepla z rovníku do Arktidy[32] a zpětná vazba teplotního gradientu.[16]

Jennifer Francisová řekla v roce 2017 časopisu Scientific American: „Mnohem více vodní páry je přenášeno na sever velkými výkyvy tryskového proudění. To je důležité, protože vodní pára je skleníkový plyn stejně jako oxid uhličitý a metan. Zachycuje teplo v atmosféře. Tato pára také kondenzuje ve formě kapiček, které známe jako mraky, které samy o sobě zadržují více tepla. Výpar je velkou součástí příběhu o zesílení – velkým důvodem, proč se Arktida otepluje rychleji než kdekoli jinde.“[33]

Některé studie spojují rychlé oteplování Arktidy, a tedy mizející kryosféru, s extrémním počasím ve středních zeměpisných šířkách[34][35][36][37] Jiné studie souvislost mezi úbytkem mořského ledu a extrémy ve středních zeměpisných šířkách nepotvrzují,[38][39] zejména jedna hypotéza spojuje polární zesílení s extrémním počasím prostřednictvím změny polárního tryskového proudění.[34] Studie z roku 2013 však upozornila, že zejména extrémní jevy spojené s úbytkem mořského ledu a sněhové pokrývky zatím nebyly pozorovány dostatečně dlouho, aby bylo možné odlišit přirozenou proměnlivost klimatu od dopadů souvisejících s probíhající změnou klimatu.[40][41] Nadále přetrvává polemika ohledně vztahu mezi polárním zesílením s ohledem na úbytek mořského ledu a extrémy v zeměpisných šířkách.

Studie publikované v letech 2017 a 2018 identifikovaly, že zastavení Rossbyho vln v tryskovém proudění na severní polokouli, způsobilo téměř stacionární extrémní meteorologické jevy, jako byla evropská vlna veder v roce 2018, evropská vlna veder v roce 2003, ruská vlna veder v roce 2010, pákistánské záplavy v roce 2010 – tyto jevy byly spojeny s globálním oteplováním a s rychlým ohřevem Arktidy.[41][42]

Podle studie z roku 2009 je atlantická multi-dekadální oscilace (AMO) vysoce korelována se změnami teplot v Arktidě, což naznačuje, že termohalinní cirkulace Atlantského oceánu je spojena s teplotní variabilitou v Arktidě v několikadenním časovém měřítku.[43] Studie z roku 2014 dospěla k závěru, že arktické zesílení v posledních desetiletích výrazně snížilo teplotní variabilitu chladného období na severní polokouli. Studený arktický vzduch dnes na podzim a v zimě rychleji proniká do teplejších nižších zeměpisných šířek, přičemž tento trend by měl podle prognóz pokračovat i v budoucnu s výjimkou léta, což vyvolává otázku, zda zimy nepřinesou více chladných extrémů.[44] Podle studie z roku 2015 založené na počítačovém modelování aerosolů v atmosféře je až 0,5 stupně Celsia z oteplení pozorovaného v Arktidě mezi lety 1980 a 2005 způsobeno snížením množství aerosolů v Evropě.[45][46]

Odkazy

Související stránky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Polar amplification na anglické Wikipedii.

  1. LEE, Sukyoung. A theory for polar amplification from a general circulation perspective. Asia-Pacific Journal of Atmospheric Sciences. 2014-01, roč. 50, čís. 1, s. 31–43. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1976-7633. DOI 10.1007/s13143-014-0024-7. (anglicky)
  2. PIERREHUMBERT, Raymond T. Principles of planetary climate. Cambridge: Cambridge University Press, 2010. 652 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-86556-2, ISBN 0-521-86556-5. OCLC 601113992
  3. KASTING, James F. Runaway and moist greenhouse atmospheres and the evolution of Earth and Venus. Icarus. 1988-06, roč. 74, čís. 3, s. 472–494. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. DOI 10.1016/0019-1035(88)90116-9. (anglicky)
  4. Venus Fact Sheet. nssdc.gsfc.nasa.gov [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online.
  5. LORENZ, Ralph D.; LUNINE, Jonathan I.; WITHERS, Paul G. Titan, Mars and Earth : Entropy production by latitudinal heat transport. Geophysical Research Letters. 2001, roč. 28, čís. 3, s. 415–418. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1944-8007. DOI 10.1029/2000GL012336. (anglicky)
  6. BUDYKO, M. I. The effect of solar radiation variations on the climate of the Earth. Tellus. 1969-01, roč. 21, čís. 5, s. 611–619. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0040-2826. DOI 10.3402/tellusa.v21i5.10109. (anglicky)
  7. CVIJANOVIC, Ivana; CALDEIRA, Ken. Atmospheric impacts of sea ice decline in CO2 induced global warming. Climate Dynamics. 2015-03, roč. 44, čís. 5–6, s. 1173–1186. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0930-7575. DOI 10.1007/s00382-015-2489-1. (anglicky)
  8. Ice in Action: Sea ice at the North Pole has something to say about climate change – Yale Scientific Magazine. www.yalescientific.org [online]. [cit. 2021-11-27]. Dostupné online.
  9. SELLERS, William D. A Global Climatic Model Based on the Energy Balance of the Earth-Atmosphere System. Journal of Applied Meteorology and Climatology. 1969-06-01, roč. 8, čís. 3, s. 392–400. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1520-0450. DOI 10.1175/1520-0450(1969)008<0392:AGCMBO>2.0.CO;2. (EN)
  10. OLDFIELD, Jonathan D. Mikhail Budyko's (1920–2001) contributions to Global Climate Science: from heat balances to climate change and global ecology. WIREs Climate Change. 2016-09, roč. 7, čís. 5, s. 682–692. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1757-7780. DOI 10.1002/wcc.412. (anglicky)
  11. MANABE, Syukuro; WETHERALD, Richard T. The Effects of Doubling the CO2 Concentration on the climate of a General Circulation Model. Journal of the Atmospheric Sciences. 1975-01-01, roč. 32, čís. 1, s. 3–15. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0022-4928. DOI 10.1175/1520-0469(1975)032<0003:TEODTC>2.0.CO;2. (EN)
  12. HANSEN, J.; SATO, M.; RUEDY, R. Radiative forcing and climate response. Journal of Geophysical Research: Atmospheres. 1997-03-27, roč. 102, čís. D6, s. 6831–6864. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. DOI 10.1029/96JD03436. (anglicky)
  13. IPCC AR5 WG1 - Chapter 11 Near-term Climate Change: Projections and Predictability [online]. IPCC, 2013 [cit. 2021-11-27]. Dostupné online.
  14. PISTONE, Kristina; EISENMAN, Ian; RAMANATHAN, Veerabhadran. Radiative Heating of an Ice‐Free Arctic Ocean. Geophysical Research Letters. 2019-07-16, roč. 46, čís. 13, s. 7474–7480. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2019GL082914. (anglicky)
  15. BEKRYAEV, Roman V.; POLYAKOV, Igor V.; ALEXEEV, Vladimir A. Role of Polar Amplification in Long-Term Surface Air Temperature Variations and Modern Arctic Warming. Journal of Climate. 2010-07-15, roč. 23, čís. 14, s. 3888–3906. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1520-0442. DOI 10.1175/2010JCLI3297.1. (anglicky)
  16. GOOSSE, Hugues; KAY, Jennifer E.; ARMOUR, Kyle C. Quantifying climate feedbacks in polar regions. Nature Communications. 2018-12, roč. 9, čís. 1, s. 1919. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 2041-1723. DOI 10.1038/s41467-018-04173-0. PMID 29765038. (anglicky)
  17. ALEXEEV, V. A.; LANGEN, P. L.; BATES, J. R. Polar amplification of surface warming on an aquaplanet in “ghost forcing” experiments without sea ice feedbacks. Climate Dynamics. 2005-06, roč. 24, čís. 7–8, s. 655–666. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0930-7575. DOI 10.1007/s00382-005-0018-3. (anglicky)
  18. PAYNE, Ashley E.; JANSEN, Malte F.; CRONIN, Timothy W. Conceptual model analysis of the influence of temperature feedbacks on polar amplification: TEMP. FEEDBACKS AND POLAR AMPLIFICATION. Geophysical Research Letters. 2015-11-16, roč. 42, čís. 21, s. 9561–9570. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. DOI 10.1002/2015GL065889. (anglicky)
  19. HAHN, L. C.; ARMOUR, K. C.; BATTISTI, D. S. Antarctic Elevation Drives Hemispheric Asymmetry in Polar Lapse Rate Climatology and Feedback. Geophysical Research Letters. 2020-08-28, roč. 47, čís. 16. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2020GL088965. (anglicky)
  20. STUECKER, Malte F.; BITZ, Cecilia M.; ARMOUR, Kyle C. Polar amplification dominated by local forcing and feedbacks. Nature Climate Change. 2018-12, roč. 8, čís. 12, s. 1076–1081. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-018-0339-y. (anglicky)
  21. HOLLAND, M. M.; BITZ, C. M. Polar amplification of climate change in coupled models. Climate Dynamics. 2003-09-01, roč. 21, čís. 3–4, s. 221–232. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0930-7575. DOI 10.1007/s00382-003-0332-6.
  22. PITHAN, Felix; MAURITSEN, Thorsten. Arctic amplification dominated by temperature feedbacks in contemporary climate models. Nature Geoscience. 2014-03, roč. 7, čís. 3, s. 181–184. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo2071. (anglicky)
  23. TAYLOR, Patrick C.; CAI, Ming; HU, Aixue. A Decomposition of Feedback Contributions to Polar Warming Amplification. Journal of Climate. 2013-09-15, roč. 26, čís. 18, s. 7023–7043. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0894-8755. DOI 10.1175/JCLI-D-12-00696.1. (anglicky)
  24. CHYLEK, Petr; FOLLAND, Chris K.; LESINS, Glen. Twentieth century bipolar seesaw of the Arctic and Antarctic surface air temperatures: BIPOLAR SEESAW OF POLAR TEMPERATURES. Geophysical Research Letters. 2010-04, roč. 37, čís. 8. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. DOI 10.1029/2010GL042793. (anglicky)
  25. NAM, SungHyun; KIM, Hey-Jin; SEND, Uwe. Amplification of hypoxic and acidic events by La Niña conditions on the continental shelf off California: LA NIÑA AMPLICATION OF HYPOXIC EVENTS. Geophysical Research Letters. 2011-11, roč. 38, čís. 22, s. n/a–n/a. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. DOI 10.1029/2011GL049549. (anglicky)
  26. LEE, Sukyoung. Testing of the Tropically Excited Arctic Warming Mechanism (TEAM) with Traditional El Niño and La Niña. Journal of Climate. 2012-06-15, roč. 25, čís. 12, s. 4015–4022. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0894-8755. DOI 10.1175/JCLI-D-12-00055.1. (anglicky)
  27. MASSON-DELMOTTE, V.; KAGEYAMA, M.; BRACONNOT, P. Past and future polar amplification of climate change: climate model intercomparisons and ice-core constraints. Climate Dynamics. 2006-04, roč. 26, čís. 5, s. 513–529. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 0930-7575. DOI 10.1007/s00382-005-0081-9. (anglicky)
  28. HANSEN, James; SATO, Makiko; RUSSELL, Gary. Climate sensitivity, sea level and atmospheric carbon dioxide. Philosophical Transactions of the Royal Society A: Mathematical, Physical and Engineering Sciences. 2013-10-28, roč. 371, čís. 2001, s. 20120294. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1364-503X. DOI 10.1098/rsta.2012.0294. PMID 24043864. (anglicky)
  29. KOBASHI, T.; SHINDELL, D. T.; KODERA, K. On the origin of multidecadal to centennial Greenland temperature anomalies over the past 800 yr. Climate of the Past. 2013-03-08, roč. 9, čís. 2, s. 583–596. Dostupné online [cit. 2021-11-27]. ISSN 1814-9332. DOI 10.5194/cp-9-583-2013. (anglicky)
  30. JO, Kyoung-nam; WOO, Kyung Sik; YI, Sangheon. Mid-latitude interhemispheric hydrologic seesaw over the past 550,000 years. Nature. 2014-04-17, roč. 508, čís. 7496, s. 378–382. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/nature13076. (anglicky)
  31. Thermodynamics: Albedo. nsidc.org [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné online.
  32. Arctic amplification. Climate Change: Vital Signs of the Planet [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné online.
  33. FISCHETTI, Mark. The Arctic Is Getting Crazy. Scientific American [online]. [cit. 2021-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  34. FRANCIS, Jennifer A.; VAVRUS, Stephen J. Evidence linking Arctic amplification to extreme weather in mid-latitudes: ARCTIC LINKS TO MID-LATITUDE WEATHER. Geophysical Research Letters. 2012-03-28, roč. 39, čís. 6, s. n/a–n/a. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. DOI 10.1029/2012GL051000. (anglicky)
  35. PETOUKHOV, Vladimir; SEMENOV, Vladimir A. A link between reduced Barents-Kara sea ice and cold winter extremes over northern continents. Journal of Geophysical Research. 2010-11-05, roč. 115, čís. D21, s. D21111. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 0148-0227. DOI 10.1029/2009JD013568. (anglicky)
  36. SCREEN, J A. Influence of Arctic sea ice on European summer precipitation. Environmental Research Letters. 2013-12-01, roč. 8, čís. 4, s. 044015. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1748-9326. DOI 10.1088/1748-9326/8/4/044015.
  37. TANG, Qiuhong; ZHANG, Xuejun; FRANCIS, Jennifer A. Extreme summer weather in northern mid-latitudes linked to a vanishing cryosphere. Nature Climate Change. 2014-01, roč. 4, čís. 1, s. 45–50. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate2065. (anglicky)
  38. BLACKPORT, Russell; SCREEN, James A.; VAN DER WIEL, Karin. Minimal influence of reduced Arctic sea ice on coincident cold winters in mid-latitudes. Nature Climate Change. 2019-09, roč. 9, čís. 9, s. 697–704. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/s41558-019-0551-4. (anglicky)
  39. BLACKPORT, Russell; SCREEN, James A. Insignificant effect of Arctic amplification on the amplitude of midlatitude atmospheric waves. Science Advances. 2020-02-19, roč. 6, čís. 8, s. eaay2880. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 2375-2548. DOI 10.1126/sciadv.aay2880. PMID 32128402. (anglicky)
  40. OVERLAND, James E. Long-range linkage. Nature Climate Change. 2014-01, roč. 4, čís. 1, s. 11–12. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate2079. (anglicky)
  41. MANN, Michael E.; RAHMSTORF, Stefan; KORNHUBER, Kai. Influence of Anthropogenic Climate Change on Planetary Wave Resonance and Extreme Weather Events. Scientific Reports. 2017-05-30, roč. 7, čís. 1, s. 45242. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 2045-2322. DOI 10.1038/srep45242. PMID 28345645. (anglicky)
  42. Extreme global weather is 'the face of climate change' says leading scientist. the Guardian [online]. 2018-07-27 [cit. 2021-11-29]. Dostupné online. (anglicky)
  43. CHYLEK, Petr; FOLLAND, Chris K.; LESINS, Glen. Arctic air temperature change amplification and the Atlantic Multidecadal Oscillation. Geophysical Research Letters. 2009-07-16, roč. 36, čís. 14, s. L14801. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 0094-8276. DOI 10.1029/2009GL038777. (anglicky)
  44. SCREEN, James A. Arctic amplification decreases temperature variance in northern mid- to high-latitudes. Nature Climate Change. 2014-07, roč. 4, čís. 7, s. 577–582. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1758-678X. DOI 10.1038/nclimate2268. (anglicky)
  45. How cleaner air could actually make global warming worse. Washington Post. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 0190-8286. (anglicky)
  46. ACOSTA NAVARRO, J. C.; VARMA, V.; RIIPINEN, I. Amplification of Arctic warming by past air pollution reductions in Europe. Nature Geoscience. 2016-04, roč. 9, čís. 4, s. 277–281. Dostupné online [cit. 2021-11-29]. ISSN 1752-0894. DOI 10.1038/ngeo2673. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.