Pikarti

Aeneas Sylvius Piccolomini (zvolený jako 210. papež Pius II.) ve své kronice odvozuje původ názvu od severofrancouzské oblasti Pikardie. Jiné prameny uvádějí, že to byli valdenští z francouzského jihu. R. 1418 přišla podle Vavřince z Březové do Čech skupina pikartsky smýšlejících lidí, hledajících náboženskou svobodu. (Je ovšem třeba poznamenat, že svoboda a tolerance v náboženství tak, jak ji chápeme dnes, byla středověkému člověku naprosto cizí a odchylka od pravé víry tak, jak ji pojímala daná náboženská skupina, se chápala jako nežádoucí.) Podle Josefa Dobrovského pocházeli tito lidé z Durynska.

Jinou teorii nabídl ve svých Dějinách českých pikartů a adamitů (v originále Geschichte der böhmischen Pikarten und Adamiten) Josef Dobrovský. Tvrdil, že kořen tohoto pojmu nutno hledat ve slově beghardi. Ve 13. století někteří lidé v touze po niternějším prožívání své víry žili pospolitým životem, podobným klášternímu, ale bez slibů. Skrovné živobytí si opatřovali prací svých rukou, volný čas věnovali modlitbě, studiu Bible a rozjímání. Mužům se říkalo beghardi, ženám bekyně. Ve svých úvahách se často dostávali za hranice pravověrnosti, a proto bývali pronásledováni inkvizicí.

Pikartství je učení, jež popírá skutečnou přítomnost Kristovu ve svátosti oltářní (eucharistii).[1] Naprostá většina národa tuto tezi odmítla, ani sami husité nechápali, proč by se měli vzdát přijímání svátosti a úcty k ní. Asi od roku 1418 rozšiřoval tuto nauku rytíř Zikmund Řepanský, soudobou terminologií cosi jako laický kazatel. Našel sice jistý počet stoupenců, dokonce i v hlavním městě království, ale po odsouzení tohoto učení univerzitou zůstal v Praze tento myšlenkový směr naprosto okrajovým.

Jinak tomu bylo na Táboře, kde se vyskytoval v letech 1420–1421 trojí názor o svátosti oltářní:[2]

Remanenční, tj. podstata chleba a vína po konsekraci ve svátosti zůstává, ale zároveň je v ní reálně přítomen i živý Kristus. Toto učení sice odmítá transsubstanciaci, ale není pikartstvím. Po vzoru Viklefově zastával tento názor v Praze Jakoubek ze Stříbra i další pražští kněží a na Táboře Mikuláš z Pelhřimova, který však později změnil názor.

Mírnější pikartství, které učilo, že Kristus ve svátosti není přítomen osobně, ale působí v ní svou milostí. Tím už jako by předznamenávalo reformaci Kalvína a Zwingliho. Stoupencem tohoto učení byl Václav Koranda starší a další kněží táborští. Později tento názor přijal i Mikuláš z Pelhřimova, řečený Biskupec (starší taborských kněží; Biskupec bylo jméno po otci[3]), a pod jeho vedením se stalo umírněné pikartství oficiální táborskou doktrínou.

Extrémní pikartství, které odmítalo reálnou a osobní přítomnost Kristovu ve svátosti. Svátost je pouze znamením těla a krve Kristovy. Při náležitém přijímání těch znamení (posvěceného chleba a vína) Kristus dává přijímajícím své tělo a krev duchovně, do jejich duše, a tím je posiluje. Protože v eucharistii není Kristus přítomen, nemá se před ní klekat, ani se jí nemá prokazovat úcta. Chléb a víno jsou jen věci člověkem zhotovené a klekat před nimi znamená dopouštět se modloslužby. Toto učení zastávala skupina kněží táborských v čele s Martinem Húskou a Petrem Kánišem, k níž dále patřili Jan Bydlinský, Bartoš, Trsáček, nějakou dobu snad i Jan Čapek.

Extrémní pikartství snižovalo význam svátosti oltářní, znehodnocovalo výdobytek kalicha (utrakvismus) a bylo k němu přimíšeno chiliastické blouznění o blízkém konci světa a druhém Kristově příchodu. Proto bylo ostatními husity potíráno mečem a ohněm. Pod vedením Jana Žižky byla v dubnu 1421 rozehnána pikartská (adamitská) komunita, která přebývala v lesích na pravém břehu Lužnice. Padesát chycených pikartů, včetně Petra Kániše, bylo upáleno v Klokotech. Martin Húska a jeho přítel Prokop Jednooký byli na Moravě zajati Divišem Bořkem z Miletínka, vydáni pražskému arcibiskupovi Konrádovi z Vechty a poté, co navzdory mučení neodvolali své učení, 21. srpna 1421 v Roudnici nad Labem v sudu upáleni.

Po potlačení stoupenců sekty během 15. století slovo „pikart“ nabylo hanlivý význam, stalo se v podstatě synonymem pro "kacíře". Byli tak označováni nejen utrakvisté (ať již umírnění či radikální), ale řidčeji dokonce i katolíci (ze strany utrakvistů).