Petr Uruba

V roce 1935 vstoupil Uruba do armády, kde po dvou letech studií ukončil výuku bombardovacího letce. Po Mnichovské dohodě a odstoupení hranic vstoupil do zahraničního odboje v Polsku a následně i ve Francii a ve Velké Británii, kde vstoupil jako letec do nově vznikající 311. bombardovací perutě.[1] V noci z 5. na 6. února 1941 se jako druhý pilot letounu Vickers Wellington KX-T L7842 pod velením P/O Františka Cigoše zúčastnil náletu na Boulogne. Po náletu stroj omylem přistál na německém letišti v Normandii a posádka včetně Uruby byla zajata.[2][3][4] Roku 1944 byl odsouzen k trestu smrti, avšak tomu se vyhnul.

Do konce války byl vězněn na hradě Colditz v Německu, který byl v dubnu dobyt spojeneckou armádou.[5] Po návratu do osvobozeného Československa pracoval v armádě do roku 1948, kdy byl propuštěn. Následně byl vystěhován ze svého bytu v Olomouci a byl nucen odstěhovat se do rodné vsi Rusava.

V roce 1963 byl částečně rehabilitován a přijat zpět do armády, avšak po normalizaci z ní byl opět nucen odejít. V roce 1989 byl Uruba plně rehabilitován a povýšen do hodnosti plukovníka letectva. V roce 2006 obdržel francouzský Řád čestné legie.[6] Zemřel 1. března 2009 v Praze v hospicu pro válečné veterány.[7]

• 1997 - Medaile Za hrdinství
• 2006 - Řád čestné legie, V. třída - Chevalier