Perleťovec velký

Motýl dosahuje rozpětí křídel 50 až 55 milimetrů a patří k největším evropským perleťovcům, je jen o něco málo menší než perleťovec stříbropásek (Argynnis paphia). Má oranžovou nebo žlutohnědou vrchní stranu křídel, na nichž se nachází vzor složený z černých skvrn a příčných pruhů. Na okrajích je patrný tmavý lem. Za ním jsou rozprostřeny trojúhelníkové skvrny zasahující do tmavé hrany. Spodní strana předních křídel je matně oranžová s černými skvrnami, rub zadních křídel žlutohnědý a z poloviny nazelenalý se světlými perleťovými skvrnami. Řada dalších světlých skvrn je seřazených na vnějším okraji křídel. Samci mají na zadní částí křídel žilky, pomocí kterých uvolňují feromony, aby přilákali samice.[3]

• 
  Perleťovec velký
• 
  △ Perleťovec velký - spodní strana

Housenky jsou dlouhé asi 38 milimetrů a procházejí v průběhu života výraznou proměnou vzhledu. Zprvu jsou tmavě hnědé až černé se dvěma podélnými bílými pruhy a na každé straně mají řadu červenooranžových teček. Tělo je poseté černými a rozvětvenými ostny. V posledním stádiu jsou housenky bílé. Kukla má tmavě hnědou barvu.[3][4]

Argynnis aglaja, spodní strana křídla

Argynnis aglaja, Am Hildesheimer Wald

Druhové jméno aglaja pochází ze starořeckého slova ἀγλαΐα, což znamená lesk či nádhera. Druh pojmenoval známý švédský přírodovědec Carl Linné a zvolil latinské jméno Papilio aglaja (1758), ale pod stejným názvem popsal už jiný druh motýla z jihovýchodní Asie (dnes známý jako Delias aglaja). A tak později, uvědomujíc si své chyby, uvedl druh pod latinským jménem Papilio pasithoe (1767).[5] Dnes je to podle pravidel nomenklatury pouze možné synonymum, přičemž další známé je např. Mesoacidalia aglaja.[2]

Perleťovec velký se vyskytuje po celé Evropě, v Maroku a téměř v celé Asii až po Japonsko. Obývá lokality do výšky a 2 200 metrů nad mořem.[6] Žije v lesích, ale také v otevřených krajinách, jako jsou louky, vřesoviště, rašeliniště a suché pastviny. Upřednostňuje zásadité půdy. Druh je běžný, ale v některých oblastech mizí.[3]

Létá v jedné generaci od května do srpna.[6][2]

Housenky se živí zejména fialkami rodu Viola, zejména violkou srstnatou (Viola hirta), ale také violkou psí (Viola canina) a violkou bahenní (Viola palustris).[3] Nepohrdnou však ani kontryhelem či rdesnem.[4]

Samice kladou vajíčka po jednom na stonky nebo spodní či horní části listů živných rostlin. Housenky, které se líhnou po dvou až třech týdnech, jedí zpočátku pouze vaječné skořápky a poté okamžitě přejdou do stádia hibernace. Jejich další vývoj začne až v příštím roce. Kuklí se v hnědých kuklách na stonku oblíbené rostliny, blízko u země.[3]