Periodizace historie

Periodizace historie označuje rozdělení dějin (historického období) na jednotlivé úseky a jejich pojmenování. Periodizace umožňuje studium jednotlivých fakt a událostí v rámci určitého, něčím charakterizovaného období. Tato charakteristika není dějinám vlastní, ale hledají ji a dle zvolených kritérií nalézají historici, kteří podle toho vytvářejí vhodnou periodizaci. Vhodná kritéria závisí mj. na oblasti tematické (dějiny politické, ekonomické, umění atd.), geografické (dějiny lokální, určitého kulturní okruhu, světové) a na přístupu historika (z hlediska metodologického, ideologického ap.).

Zatímco různá periodizace může pomoci lépe uchopit studované jevy, z praktických důvodů se často odkazuje na tradiční periodizaci. Umožňuje totiž bez znalosti zvolených kritérií periodizace zařadit událost do určitého období. Typickým příkladem může být vymezení středověku lety 476 a 1492, i když ani pád posledního římského císaře, ani objevení Ameriky (domněle cesty do Indie) neznamenaly okamžitý zásadní dějinný zvrat a kromě toho existují smysluplné alternativní hranice středověku posunuté v řádu staletí.[1]

Rozdělení dějin podle letopočtu představuje do jisté míry neutrální periodizaci, která je nezávislá na dějinné skutečnosti. Časté bývá rozdělení podle desetiletí či staletí, například v italské renesanci. V praxi se ale někdy k událostem přihlíží, např. „skutečné“ dvacáté století pro některé začíná až zvratem, který přinesla první světová válka.