Pekingské zelí

Pochází z Číny, kde bylo kulturní plodinou již v 3. století.[1] Předpokládá se, že jde o spontánního křížence čínského zelí a vodnice, neboť prý v přírodě nebylo nikde nalezeno divoce rostoucí.[2] Do Evropy se pekingské zelí dostalo někdy před rokem 1790 přes Vietnam. V Československu se s prvními pěstitelskými pokusy začalo kolem roku 1930.[1]

Pěstování pekingského zelí se však v Evropě i v Česku rozbíhalo jen pomalu. Jednou z příčin je jeho citlivá reakce na klimatické podmínky. S velkovýrobním pěstováním se v Česku započalo až v roce 1998.[2]

Pekingské zelí je jednoletá rostlina. Klíčí už za 2–4 dny po výsevu. Listy jsou bezřapíkaté se širokými bělavými žebry, čepel neojíněná, světle zelená. Listy tvoří růžici se středovou hlávkou.[2] Lze je sklízet za 60–90 dní po výsevu.

Pekingské zelí je nízkoenergetická zelenina. 1 kg má 665 kJ. Je bohaté na vitaminy, zejména čerstvé mladé listy mají více vitaminu C než citrony, obsahuje i karoten, niacin, vitaminy B1, B2 a jiné. Z minerálních látek obsahuje velmi mnoho draslíku, dále vápník, hořčík, železo, síru, malé množství sodíku a dalších látek. Obsahuje protisklerotické složky a látky s hojivým účinkem na zažívací trakt.[2]