Pazourek

Způsob vzniku pazourku není dosud jasný, i když se zdá potvrzeno, že je výsledkem chemických změn při tvorbě sedimentárních hornin pod tlakem – při procesu diageneze. Jedna teorie praví, že gelovitý křemičitý materiál vyplňuje dutiny v sedimentu a v nich “zkřemení”. To by vysvětlovalo složité tvary, ve kterých se přirozený pazourek v přírodě vyskytuje.

V Evropě se nejlepší pazourek pro výrobu nástrojů vyskytuje v Belgii v Obourgu v pazourkových dolech ve Spiennes,[1] v křídách na pobřeží průlivu La Manche, v Pařížské pánvi, v ložiskách na Rujáně (např. na mysu Arkona), v anglických Grimes Graves, v dánských Møns Klint a v jurských vrstvách krakovské oblasti v Polsku.

Pazourek byl pro své relativně snadné opracování a lasturnatý lom jedním z nejvíce užívaných materiálů pro výrobu kamenných nástrojů v době kamenné. Byl zpracováván štípáním na tenké ostré štěpiny, které tvořily ostří primitivních nástrojů a zbraní, například hroty šípů, nebo se používal ve formě pěstních klínů.

V pravěku se na území Česka pazourek dostával z pobřeží Baltu, posunem ledovců. Odtud má přízvisko baltský.

Anglický (a také německý) název pazourku – flint – je známý z obecného názvu pro pušku – flinta. Pazourek byl totiž užíván jako křesací kamínek (nárazem oceli s pazourkem vznikají jiskry) v puškách a jeho úlohou bylo zažehnout střelný prach, který vypálil střelu (projektil).

Vojenské užití pazourku v mušketách britské armády je doloženo k roku 1842. Skláři, optici a astronomové taky znají flintové sklo s vysokým indexem lomu.[2]