Pavla Aubrechtová

V letech 1960–1964 absolvovala Střední odbornou školu výtvarnou a poté studovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Františka Muziky (1964–1970). Stejně jako její vrstevníci, kteří ukončili studia na počátku normalizace, neměla možnost živit se volnou tvorbou. Roku 1971 se provdala za Vladimíra Gebauera a oba se odstěhovali do Nového Strašecí.

V následujících dvaceti letech se zabývala převážně užitou grafikou a typografií, např. návrhy obalů gramofonových desek pro Supraphon.[1] Spolu s Vladimírem Gebauerem zdobili mateřské školky nebo vyráběli cedulky pro Stavby dálnic.[2] Její volnou tvorbu znal jen okruh blízkých přátel. Od roku 1983 se účastnila tematických výstav v neoficiální Galerii H v Kostelci nad Černými lesy. Uplatnila zde své typografické zkušenosti a roku 1986 měla možnost samostatně vystavit svá díla v Japonsku.

Po roce 1989 měla větší souborné výstavy v Letohrádku Ostrov (1991), Oblastní galerii v Liberci (1992), Galerii Rozehnal v Praze (2005) a Rabasově galerii (2008). Roku 2007 vystavovala v Německu. V Muzeu Montanelli byla po dobu její společné výstavy s Vladimírem Gebauerem instalována část jejího ateliéru.[3][4]

Během studia na VŠUP se zabývala jemnými abstraktními tužkovými kresbami, kterými ilustrovala např. básně Františka Halase. Počátkem 70. let se věnovala grafickým technikám, zejména dřevořezu s krajinářskými a figurálními motivy, které stylizovala a zjednodušovala (Nezabudický mlýn, 1971). Na přelomu 70. a 80. let vytvářela propichováním papíru reliéfní kresby, v nichž se prostupují různé prostorové plány. Některé její grafiky jsou tvořené rytmickými otisky drobných razítek z gumy, kterými vzniká barevná struktura upomínající díla "lyrické abstrakce".[5]

Navazovala na progresivní tendence 60. let a ve volné tvorbě experimentovala s různými technickými postupy.[6] V 80. letech např. nechávala přes šablony osvítit sluncem planografické papíry natřené speciální emulzí. Pracovala také s písmem nebo se starými vzorníky k výšivkám.[5] Používala perokresbu kombinovanou s voskovou emulzí, otisky obarvených hrotů hřebíčků, nebo tečkovanou kresbu tuší a barevnými inkousty. Malovala akvarely, pastely a skládané kresby. Tvoří také monochromní reliéfy a třírozměrné asambláže, vkládá nejrůznější barevné materiály do zkumavek, polepuje laboratorní sklíčka nitěmi a sestavuje různé drobné kompozice jako „krabičky“.[7] Krabičky byly původně jedním ze zadání pro tematickou výstavu v Galerii H, ale Aubrechtová se k tomuto formátu vracela i později a využila ho v menších i větších souborech.[5]

Po své návštěvě Japonska ilustrovala výbor japonských básní z 8.–12. století. Má silný vztah k přírodě a japonské kaligrafii. Její výrazové prostředky jsou omezené na papír a tím úzce s literaturou a poezií souvisejí. Ještě blíže než k lyrice mají její papírové koláže k vizuální, konkrétní či experimentální poezii. Nepracuje se slovy, ale s fragmenty reality a se znaky podobnými písmenům.[8]

Od roku 1981 se zabývá koláží. Pracuje především s různými druhy papíru, ale používá i řadu organických materiálů, např. březovou kůru, přírodní barviva, některé koláže nalepuje z hedvábných nitek. Osobitý autorský rukopis mají zejména křehké koláže z barvených drobných útržků tenkých cigaretových papírů, v nichž uplatňuje smysl pro rytmus a harmonii a vytváří prostorově cítěné novoznaky. Projevuje se v nich racionální uspořádání i hravost.[9] Řada jejích děl má konceptuální charakter a zejména v kolážích hledá princip náhody ukryté v řádu i skryté zákonitosti projevující se uprostřed chaosu.