Vladimír Gebauer

Původně měl v úmyslu jít na lesnickou školu, ale nakonec změnil rozhodnutí a v letech 1960-1964 absolvoval Střední odbornou školu výtvarnou.[1] Poté studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. Františka Jiroudka. Po dokončení studia získal "modrou knížku" a vyhnul se vojenské službě. V roce 1971 se oženil s Pavlou Aubrechtovou a oba začali rekonstruovat dům ve Starém Strašecí, kam se odstěhovali. Podařilo se mu získat krátkodobá tvůrčí stipendia a od roku 1968 do konce 70. let se zúčastnil několika kolektivních výstav mladých výtvarníků a malířů pražského regionu.

Od roku 1983 spolu s Pavlou Aubrechtovou navázal kontakt s neoficiální Galerií H bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy a nechyběl na žádné z tamějších tematických výstav. Po celou dobu normalizace se oba manželé živili drobnými zakázkami a vystavovali samostatně většinou jen v neoficiálních galeriích nebo v místě svého bydliště v Novém Strašecí. Roku 1986 měl výstavu v Gallery Art Space v Nishinomiya v Japonsku. Po roce 1989 vystavoval v USA (1999) a v Německu (2003) a měl retrospektivní výstavy v Letohrádku Ostrov (1991) a v Rabasově galerii (2007).

Gebauerův výtvarný názor se formoval už během studií ve druhé polovině 60. let. Při snaze o vystižení přírodních rytmů a zachycení detailů se rodil jeho vztah k obyčejným předmětům. Na počátku 70. let vytvořil cyklus k výročí lidické tragédie. Zaujaly ho fragmenty příběhů a kresbu začal spojovat s koláží a útržky papírů. Jeho malba je někdy střídmě barevná a působí uměřeně, jindy se v ní odehrávají děje připomínající bouřlivé přírodní proměny. Zabývá se také komorní grafikou, ve které experimentuje a nachází vlastní postupy. Je mimořádně citlivý při ilustrování literárních předloh. To ukázal již na tematické výstavě Čtyřverší (1984) v Galerii H, když vytvořil křehké koláže k básním Jesenina, Mandelštama, Seiferta nebo Holana, nebo při ilustrování Rimbaudových Dopisů vidoucího.[2]

V Gebauerových krajinách se postupně objevovaly znaky, písmena a geometrické prvky a nakonec přešel k tvorbě asambláží. V nich užívá konkrétní nalezené předměty, jako kousky drátu, hřebíky, střepiny skla, útržky látek a nití, ale netvoří z nich "ready made". Nalezené se stává prvkem kompozice a představuje záznam prchavého pocitu, okamžiku v plynutí času, který nelze opakovat. Výsledek závisí na každé maličkosti – přesném tónu barvy, úhlu pootočení, síle a ztenčení linie.[3] Používá přírodní jíly a míchá z nich barevné pasty, které pak užije k modelaci reliéfních ploch obrazů. Z přírodnin i ze zbytků různých předmětů nebo nástrojů vytváří drobné i větší prostorové kompozice jako rytmizované podobizny svých vnitřních krajin. Je přecitlivělý, často nejistý, ale v konečném vyznění se obvykle nemýlí.[4] Jedinečnost jeho díla spočívá v silném vztahu ke každému materiálu a ve zjitřeném citu, který vždy hraničí s bolestí.[1]

Gebauer ve své tvorbě vychází z konkrétní krajiny nebo jejího jednotlivého prvku. Nezprostředkovává přitom vnější podobu krajiny, ale spíše pocit nebo stopu, kterou zanechala v jeho vědomí. Jeho abstrakce skutečnosti jde tak daleko, že se může zdát jen volnou hrou barev, tvarů a gest, která už ztratila sepětí s realitou. Jeho projev není odvozen z dobových mód, ale není ani vykalkulovanou "osobitostí". Přestože užívá barvu, tvar i symbol velmi střídmě, neztrácejí jeho obrazy nic ze své imaginativní síly. Naprosté osvobození od jakéhokoliv předem zvoleného řádu přináší nebývalou výrazovou svobodu, ale zároveň nejistotu ze selhání vlastní citlivosti a z překročení hranice, která odděluje umělecké dílo od estetické hříčky nebo formálního cvičení. Vladimír Gebauer toto riziko podstupuje a jeho soustředěně narůstající dílo se již stalo nespornou hodnotou českého výtvarného umění.[5]