Pavel Prudnikau

Pavel Prudnikau se narodil ve velké rolnické rodině. V době jeho dětství přišla první světová válka (1914-1918), vytvoření nové komunistické vlády a občanské války, stejně jako Polsko-sovětská válka v letech 1919 – 1921. V blízkosti Starého Dzedzinu byla válečná fronta. To vedlo k tomu, že sousední školy byly uzavřeny, a Pavel musel dlouho čekat trvalé místo studia. Teprve v roce 1930, dokončil sedmiletou školu v nedaleké vesnici Milaslavičy[1].

V roce 1924 začal studovat literaturu, nejprve demonstroval odhodlání k literární tvorbě a napsal báseň s názvem Cestička (bělorusky Трапінка). Právě v té době začal proces zavádění běloruštiny v Běloruské SSR. To přispělo k tomu, že Pavel psal od samého počátku práce v běloruštině. Od roku 1926 spolu se svým bratrancem, Alesěm Prudnikau, skládají básně ve škole. Také psali noviny[2]. Například, když byl nalezen poklad starých mincí v Starém Dzedzinu, tak o tom napsali v místních novinách Běloruské vesnice[3].

Na začátku 1930 musel často měnit zaměstnání. Po ukončení školy šel na Donbas, kde pracoval jako horník, metalurg, ale brzy se vrátil do Běloruska, pak – v Mohylevě, do výstavby továrny na hedvábí (stavební první pětiletky). Spolu se svým bratrancem Alesěm Prudnikau žil v Minsku a pracoval jako nakladač na nádraží "Minsk-čísla".

V létě roku 1930 v republikových novinách "Pioneer Běloruska", byla publikována báseň Pavla Prudnikau Na prázdninách (bělorusky На вакацыі). V té době věřil, že je na počátku své literární kariéry[4]. V roce 1930 bylo v novinách zveřejněno několik básní, které byly obsaženy v jeho první knize Písně nakladačů (bělorusky "Песні грузчыкаў", 1932, ve spolupráci s J. Subačem). V roce 1931 napsal svou první báseň – Piket za piketem (bělorusky Пікет за пікетам). V 30. létech publikoval se pod pseudonymem Pauljuk Buravěj. V Minsku se seznámil s řadou spisovatelů a básníků té doby, včetně Janka Kupala, Jakubem Kolasem, Michasem Čarotem, Platonem Halavačem, a dalšími. Později vzpomínky na ně tvoří základní téma knihy Vzdálené, ale nezapomenuté (bělorusky "Далёкае, але не забытае", 1988), a dalších[5].

V roce 1932 odjel do Leningradu, kde nastoupil na Leningradsku lingvisticku Univerzitu, a v roce 1933 se stal studentem na Leningradském Pedagogickém institutu. Na popud profesora Puškareviče byl v roce 1937 vyslán na postgraduální studium slovanských jazyků, ale nestačil se začít učit, neboť byl v srpnu zatčen[6].

Pavel Prudnikov byl několik měsíců vězněn v Leningradské věznici "Kříže". Byl odsouzen na osm let do vyhnanství a byl původně převezen do Burjatské ASSR. Ke konci trestu pracoval na stavbě železnice, výstavbě továrny v Omsku a báňského a hutního závodu v Norilsku, jako nakladač v říčním přístavu Jenisejsku (Krasnojarský kraj)[7].

Po propuštění z vězení (srpen 1945) pracoval jako soustružník v Norilsku v lokomotivním depu, tehdy byl ředitelem knihovny báňské a hutní technické školy v Norilsku.

Po návratu domů (1946) působil na středních školách ve Smolenské oblasti[8]. Zde se seznámil se svou budoucí manželkou Annou. Ale zůstat dlouho na jednom místě nemohli, protože hrozilo, že bude zatčen znovu, tak Pavel a jeho rodina byli nuceni odejít ze Smolenskeho regionu. V této době měli dvě dcery: Olgu a Ninu.

V roce 1952 zakotvil ve vesnici Slobodka v Braslavskem kraji. Zpočátku byla rodina v obtížné finanční situaci. Pavel byl učitelem ruského jazyka, literatury a dějěpisu na místní škole a jeho manželka Anna – učitelkou na základním stupni.

V lednu 1956 byl rehabilitován [9].

V roce 1959 se zcela vrátil k literární činnosti [10]. Toto je proto považováno za jeho "znovuzrození", takže když v roce 1968 vydal svou druhou sbírku básní, nazval ji Čas mého znovuzrození (bělorusky Час майго нараджэння).

V letech 1968-1969 se Pavel Prudnikau s rodinou přestěhovali do Minska. Pavel se stal šéfredaktorem novin.

Od roku 1971 odešel do důchodu. Od té doby měl více času, aby se zapojil do literární činnosti a toto období bylo nejplodnější v jeho práci. Od roku 1971 byl členem Svazu spisovatelů Běloruska [11]. V 1970-1980 vydal několik sbírek básní, z nichž nejvýznamnější je sbírka vybraných prací, Moje magistrála (bělorusky Мая магістраль, 1981). Poezie prodchnutá tématy krás Mohylevského a Braslavského kraje, dojmy z cesty do Československa, na Kavkaz.

Dvakrát, v 70. a 80. letech, Pavel Prudnikau navštívil místa svého zadržení, o kterých v roce 1975 napsal několik básní [12], a v roce 1989 – cestopis, O známých opaření cesty (bělorusky Па знаёмых пякучых сцежках) [13]. V roce 1987 vydal knihu pro děti školního věku, Svítání (bělorusky Заранка). V roce 1988 vydal paměti, Vzdálené, ale nezapomenuté (bělorusky Далёкае, але не забытае), kde autor popisuje osobní setkání s mnoha běloruskými spisovately, od Janki Kupaly, Jakuba Kolasa, Zmiсěra Žilunoviče (Tiška Hartneho), spisovatele a nejvyššího předsedy vlády Běloruské SSR, až po Arkadzja Kuljašova a Ivana Meleža.

S příchodem perestrojky v Sovětském svazu nastala možnost otevřeně psát na téma stalinských represí. Už v 50. letech Pavel Prudnikov dostal nápad psát o těchto událostech a začal dělat první nahrávky [14]. Ale odpovídající příležitost byla teprve o třicet let později. Prvním produktem tohoto typu byla poema Taimyr, složená v letech 1975-1987. (Publikoval ji v časopise "Plamen" v roce 1988).

V roce 1993 vydal knihu Za ostnatým drátem (bělorusky За калючым дротам), za kterou autor později získal cenu Federace odborových organizací v Bělorusku. Kniha se skládala ze dvou novel, Ježovské palčáky a Severní peklo (bělorusky Яжовыя рукавіцы i Паўночнае пекла) – největší díla autora. Novely jsou autobiografické a o přírodě: hrdina je Michas Ascjorsky, který se stal prototypem pro osud autora. První novela vypráví o utrpení hlavního hrdiny v Leningradských "Křížích", druhá vypráví o tom, jak si Mihaš odpykával trest odnětí svobody na Sibiři.

V roce 1996, jeho poslední sbírky básní Vánice (bělorusky Пароша), Pavel Prudnikov napsal báseň Každý druhý (bělorusky Кожны другі), rovněž o obětech stalinských represí [15].

V posledních letech svého života byl Pavel Prudnikau velmi nemocný, takže již nemohl sám psát nová díla. Nicméně nezastavil tvůrčí práci, diktoval nové básně své milé.

V roce 1998 se na Pavla Prudnikaua obrátil běloruský spisovatel Leonid Marakou, který shromažďuje údaje o obětech represí stalinského režimu. Pavel Prudnikov diktoval vzpomínky na strýce Leonida – Valera Marakova, který byl zatčen a popraven v roce 1937 [16].

V plánu spisovatele bylo vydat román Opala (bělorusky Апала) – pokračování novely Ježovské palčáky a Severní peklo – a poemu Izgoj (bělorusky Ізгой), ve které se hovoří o utrpení bývalých vězňů už po propuštění z vězení. Ve skutečnosti v těchto pracích by se autorka chtěla říct o svém putování v druhé polovině 40. – počátku 50. letech. Ale dílo nebylo nikdy vydáno. Chtěl také vydat knihu Nezahojené rány (bělorusky Незагойныя раны), o nucené kolektivizaci na běloruském venkově v 30. letech. Zůstalo neopublikováno mnoho básní, básně věnované černobylské tragédii, vzpomínky na jiné slavné osobnosti běloruské kultury. V plánech spisovatele bylo také vydat sbírku vybraných děl s názvem Echo (bělorusky Водгулле). Ale pro nemoc neměl čas na realizaci tohoto plánu.

Pavel Prudnikau vytvořil díla jak v poezii, tak i v próze: básně, romány, paměti, básně pro děti. Kreativita odráží složitý osud autora. Je to složitá kombinace s oslavou sovětské společnosti a jejích úspěchů, ale také s poúkazem na temné stránky sovětského systému – represe – a také filozofické meditace o životě a opěvování krásy přírody a vlasti.

Práce 30. let byly ve znamení doby. Jejich hlavním motivem je glorifikace šoku, pracovního nadšení, jeho charakteristického patosu dovolávání se, lozungy. Jasně cítil vliv Vladimira Majakovského, zejména pokud jde o budovatelské verše [17]. V pozdějších letech v jeho práci nachází významné místo uvažování o životě, které se často prolíná s opěvováním krásy své rodné vlasti a její slavné minulosti [18]. Pavel Prudnikau se stal jedním z prvních běloruských básníků, kteří zasvětili jeho verše kráse Braslavského kraje [19][20].

Významné místo v práci Pavla Prudnikau zaujímají díla věnovaná represím Stalina. Charakteristickým rysem jeho díla je, že ztělesňuje příběh o tom ve formě poezie (poemy Taimyr, Každý druhý, sbírka básní Bolestivé vzpomínky [21]). V povídkách a básních autor popisoval události, kterých byl sám svědkem.

Zkušenosti v jednání s autory různých epoch po dobu půl století byly začleněna do sbírky vzpomínek Vzdálené, ale nezapomenuté (bělorusky Далёкае, але не забытае, 1988). Značná část knihy je věnována vzpomínkám na mladé běloruské básníky a spisovatele v roce 1930, z nichž mnozí byli zabiti ve válce nebo během Velkého teroru v SSSR, jako Zmitrok Astapenka, Ales Dudar, Michas Zarecky, Todar Kljaštorny a další [22].

Básně Pavla Prudnikava mají melodický rytmus, intonaci a zvuk [10][23]. V poezii Pavla Prudnikova Píseň prvního máje (bělorusky Першамайская) a Na výletě (bělorusky У паходы) napsal píseň Běloruský sovětský skladatel Jury Semenjaka [10].

Doklady o životě a díle Pavla Prudnikava lze nalézt v Běloruském státním archivu-muzeu literatury a umění [24]. Exponát věnovaný spisovateli se nacházejí v muzeích v Klimovichích a Braslavi [25]. Materiály o Pavlovi Prudniku publikovali Ales Martinovič a Leonid Marakou (jejich práce jsou uvedeny v seznamu literatury).

3. dubna 1992 byl vyhláškou předsednictva Nejvyšší rady Běloruské republiky č. 1568-XII udělen čestný titul Zasloužilý pracovník v kultuře Běloruské republiky.[26] V roce 1995 Pavel Prudnikau ke knize Za ostnatým drátem získal cenu Federací odborových organizací v Bělorusku.

• Беларуская энцыклапедыя: У 18 т. Т. 13. — Мн.: БелЭн, 2001. — С. 48.
• Беларускія пісьменнікі (1917—1990): Даведнік / Склад. А. К. Гардзінскі; Нав. рэд. А. Л. Верабей. — Мн., Маст. літ., 1994. — С. 442—443.
• Кобрын У. Не стукайся, старасць, у дзверы // Мінская праўда. 1981, 15 ліп.
• Маракоў Л. Пад страхам усё жыццё // Голас Радзімы. 1999. 29 снеж.
• Маракоў Л. Праз сорак смерцяў: Апошняе інтэрв’ю з П. Пруднікавым // ЛіМ. — 2000. — 28 красавіка. — С. 14—15.
• Маракоў Л. Рэпрэсаваныя літаратары, навукоўцы, работнікі асветы, грамадскія і культурныя дзеячы Беларусі. 1794—1991. Том II. С. 160—161.
• Марціновіч А. Вёрстамі любві і нянавісці // ЛіМ. — 1991. — 19 ліп. — С. 13.
• Марціновіч А. Ёсць гусінае возера…: [Да 90-годдзя з дня нараджэння Паўла Пруднікава] // Родная ніва. — 2001. — 15 верасня. — С. 2.
• Снегін В. «Нягучная песня мая…» // Чырвоная змена. 1981, 14 ліп.
• Старавыбарны П. Голас сэрца // Настаўніцкая газета. 1971, 7 ліп.

• Ales Prudnikau
• Běloruská literatura
• Seznam běloruských spisovatelů
• Starý Dzedzin

• (bělorusky)
• Leanid Marakou. Potlačované literární muži, vědci, pedagogové, veřejnost a kulturních osobností z Běloruska. 1794—1991 Materiály pro Pavla Prudnikava
• Literární život Klimavičskeho rajonu^{[nedostupný zdroj]} Obsahuje životopis Pavla Prudnikava
• Pavel Prudnikau. Peklo (novela) Pokání — projekt Běloruské křesťanské demokracie