Parlamentní volby v Rakousku 1927

Rakousko se ve na počátku 20. letech potýkalo s vážnými ekonomickými problémy a hyperinflací. V březnu 1925 byla z toho důvodu opuštěna rakouská koruna a zaveden rakouský šilink. Ekonomika se stabilizovala, ale samotný rakouský stát byl velice mladý a trápily ho jak četné finanční aféry členů vlády, tak silné provázání vládnoucí strany s katolickou církví a špičkami průmyslu. Celá neutěšená situace vyvrcholila skandálem rakouské Poštovní spořitelny, pod jehož tíhou padla vláda Rudolfa Ramka a úřadu se ujal konzervativní Ignaz Seipel. Opoziční sociální demokraté v listopadu 1926 vyhlásili tzv. Linecký program, ve kterém formulovali třídní boj, revoluční uchopení moci a vládnoucí křesťanské sociály označili za klerofašisty. Staronový kancléř (v úřadě byl již v letech 1922 - 1924) odpověděl financováním jednotek polovojenské pravicově vyhraněné organizace Heimwehr (německy Domobrana).

Karl-Marx-Hof, příklad komunitního bydlení ve Vídni vybudovaného sociálními demokraty

Rakousko bylo v meziválečném období rozdělené na dva nesmiřitelné a přibližně stejné tábory. Levicový či socialistický tábor vedla Sociálně demokratická strana s volební podporou dělníků a státních zaměstnanců, a to především ve velkých městech. Hlavní baštou byla Vídeň, kterou strana řídila nepřetržitě od rozpadu Rakouska-Uherska. Sociální demokraté se podíleli na vládě v zemi pouze dva roky a od voleb v roce 1920 byli nepřetržitě v opozici. Pro ochranu členů stany a levicových aktivistů byla sociálními demokraty založena polovojenská organizace Republikanischer Schutzbund (německy: Republikánský obranný svaz).

Druhý tábor, který se vyznačoval konzervativní, nacionální a pravicovou politikou, byl veden Křesťanko-sociální stranou, která s nacionalisty z Velkoněmecké lidové strany vládla bez přestávky od roku 1920. Její síla byla především na venkově, v katolických kruzích a u konzervativního měšťanstva. Jako odpověď na zbrojení sociálních demokratů, se kancléř Seipel obrátil právě k antikomunistickému Heimwehru, který začal podporovat.

Po těsném vítezství Jednotné kandidátky přizval kancléř Seipel do vlády zástupce Landbundu. Ti po zdlouhavých jednáváních nakonec s nabídkou souhlasili. Nedostali sice požadovaný post ministra zemědělství, ale jejich poslanec Karl Hartleb se stal vicekancléřem a ministrem vnitra. Vznikla tak pátá vláda Ignaze Seipela. Pravicová vláda se i přes těsné vítězství dostala o defenzívy proti stále silnějšímu a aktivnějšímu dělnickému hnutí.

Památník obětem Červencové revolty na Ústředním hřbitově ve Vídni

Dne 14. července 1927 se dostali před vídeňský soud tři členové pravicového Svazu frontových vojáků za smrt dvou lidí během lednového Schattendorfského incidentu. Obžalované zastupoval známý nacionalistický právník a politik Walter Riehl a podařilo soud přesvědčil, že se jednalo o sebeobranu. Soud všechny obžalované nakonec osvobodil. Verdikt šokoval levicově smýšlející obyvatele Vídně a na druhý den byla svolána generální stávka. K hlavnímu střetu došlo u Justičního paláce, do kterého se protestující vloupali, zničili veškerý nábytek a budovu nakonec podpálili. Přijíždějícím hasičům bylo demonstranty aktivně bráněno v hašení, a tak palác s veškerými právními dokumenty lehl popelem.

Policejní prezident Johann Schober si byl vědom, že vídeňská policie není dostatečně vybavená k potlačení takovýchto nepokojů. Neúspěšně se pokoušel přesvědčit vídeňského starostu Seitze o povolání armády a neuspěl ani u ministra obrany Vaugoina. Schober nakonec rozdal svým policistům pušky a povolal na pomoc pravicový Heimwehr. Sociálně demokratickému starostovi Seitzovi, ani veliteli levicového Schutzbundu Körnerovi se nepodařilo demonstranty uklidnit, a tak byl vydán rozkaz k potlačení protestů násilím.

Střet policie s demonstranty u Justičního paláce, který bývá označován jako Červencová revolta, se stal nejkrvavější událostí první Rakouské republiky do vypuknutí krátké občanské války v roce 1934. Násilné rozehnání demonstrace stálo život 89 demonstrantů a 5 policistů. Dalších 120 policistů bylo zraněno těžce a a téměř 500 lehce. Na straně demonstrantů bylo skoro 600 zraněných. Jednotky Heimwehru se vládě ukázaly jako efektivní zbraň proti rostoucí síle dělnictva a jejich vliv na politické dění v zemi výrazně posílil.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nationalratswahl in Österreich 1927 na německé Wikipedii.