Palác mládeže a sportu

Palác byl vybudován podle závěrů referenda z roku 1975, které bylo v tehdejším hlavním městě autonomní oblasti Kosovo vypsáno. Většina hlasujících se vyslovila pro zbudování velké haly. Potřeba velkého sportovního centra pro rychle rostoucí Prištinu s obyvatelstvem podstatně mladším, než byl celojugoslávský průměr, byla nezpochybnitelná. Architektonická soutěž na objekt však byla vyhlášena ještě dříve, a to v roce 1970. V ní zvítězila trojice architektů v sestavě Ljerka Lulić, Jasna Nosso a Dinko Zlatarić. Jejich návrh radiálně brutalistní stavby s nápadnými kovovými prvky zaujal celojugoslávské architektonické časopisy, byl však až příliš odvážný na realizaci. Odpovědné autority se však nerozhodly stavbu realizovat, což vedlo k nespokojenosti týmu architektů a jeho následnému nahrazení projektem který zvítězil na druhém místě – v jeho čele stál Živorad Janković, a jehož součástí byli také Halid Muhasilović a Sretka Ešpeka. Dva uvedení architekti se již podíleli na projektu sportovní haly Skenderija v Sarajevu, která byla jedním z míst, kde se konaly zimní olympijské hry v roce 1984. Sám Janković vyprojektoval několik sportovních objektů ve větších městech tehdejší Jugoslávie.

Původní projekt budovy počítal i s výstavbou mostů pro pěších k budově místního nádraží a hotelu Prishtina v centru města, nicméně tento záměr nakonec nebyl uskutečněn. Bylo také rozhodnuto o zrušení krytého bazénu, čímž poklesla atraktivita celkového objektu.

Stavební práce trvaly šest let; zahájeny byly roku 1976, a slavnostní otevření haly se uskutečnilo roku 1982. Za výstavbu byla odpovědná kosovská společnost Ramiz Sadiku, v projektu byly použity unikátní ocelové konstrukce. Jugoslávští komunisté pojmenovali objekt podle dvou partyzánů; Bora Vukmiroviće a Ramize Sadiku. Příkladně byl vybrán jeden partyzán srbské a druhý albánské národnosti, aby tak byla zdůrazněna oficiální politika Bratrství a jednoty. Od té doby byla hala známa pod názvem Boro a Ramiz.

Hala byla ve své době novátorská i díky vzniku obchodních prostor, které měly generovat zisk a pomáhat tak finančně zajistit provoz objektu do budoucna.

V roce 1999 po válce v Kosovu byl objekt využíván jednotkami KFOR a později UNMIK.

Palác byl poničen požárem, který vypukl dne 25. února 2000. Následovala částečná rekonstrukce objektu, nicméně po dlouhou dobu nebylo užívání větší haly s kapacitou osmi tisíc diváků možné. Financování realizovala tzv. Kosovská vláda v exilu, která na něj uskutečnila veřejnou sbírku mezi kosovskými emigranty, žijícími v zahraničí. Namísto sportu byla stavba využívána pro potřeby obchodu, jako škola nebo jako garáž.

Komplexnější obnova paláce je po několika desítkách let jeho užívání nezbytná.[1] Vlastnictví haly je předmětem sporu mezi Kosovskou privatizační agenturou a městem Prištinou.

• Arber I. Sadiki: Arhitektura javnih objekata Prištine u razdoblju od 1945 do 1990 godine: Društveni i oblikovni faktori

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Palác mládeže a sportu na Wikimedia Commons