Přirozený výběr

Rozdíl mezi měkkou a tvrdou selekcí spočívá v mechanismu výběru selektovaných jedinců.

Tvrdá selekce pracuje s absolutními požadavky. Má vymezený určitý interval vyžadované vlastnosti a slepě likviduje všechny jedince, kteří se do něj nevejdou. Jak příklad lze uvést situaci, kdy tvrdá selekce v oblasti, kde existují na jaře časté přízemní mrazíky, zlikviduje všechny květiny, které je nedokáží snést.

Základní vlastností tvrdé selekce je, že jí lze uniknout: pokud se organismus vejde do požadovaného intervalu vlastnosti, žádné selekční tlaky na něj již nepůsobí, leda by se požadovaný rozsah intervalu za jeho života změnil. Dalším charakteristickým rysem tohoto typu selekce je, že likviduje nevyhovující jedince bez vztahu ke zbytku jejich populace – není tedy závislá na počtu jedinců populace, hustotě této populace ani intenzitě kompetičních vztahů mezi nimi.

Měkká selekce nemá žádné absolutní požadavky na jedince a provádí selekci jeho srovnáním s konkurenty, kteří jsou k dispozici. Selekční tlaky zvýhodňují a selektují např. jedince, kteří loví lépe, proti jedincům, kteří loví hůře, dále silnější jedince, kteří jsou schopni získat a obhájit své teritorium či stádo samic, proti slabším jedincům, kteří to nedokáží, atd.

Z logiky věci vyplývá, že takovéto selekci se nedá uniknout tím, že organismus dosáhne určité úrovně, neboť vždy se může objevit konkurent, který jí dosáhl také. Proto také někteří evoluční biologové tvrdí, že měkká selekce je ve skutečnosti o mnoho tvrdší a brutálnější než tvrdá, a považují ji z evolučního hlediska za významnější.

Jelikož měkká selekce pracuje s porovnáváním a kompeticí jedinců, je zjevné, že je závislá na hustotě a velikosti populace a intenzitě kompetičních vztahů. U přemnožené populace bude velice silná, naopak u populace, která se nachází hluboko pod maximální hustotou populace, nemusí mít za určitých okolností prakticky žádný význam.

Rozdíl mezi umělou a přirozenou selekcí je v tom, že přirozená selekce je přírodní proces, zatímco selekce umělá je vyvolávána člověkem s určitým záměrem.

Přirozená selekce, probíhající na základě přírodních zákonitosti přežití, neumožnila některým organismům přežívat a jiné díky ní získaly větší životní prostor k rozmnožení se.

Disruptivní, stabilizující a směrovaná selekce.

Umělou selekci provádí člověk pro svůj prospěch – typickými příklady jsou šlechtění psů či skotu, zvyšování nosnosti slepic, dojivosti krav či velikosti a zbarvení ovoce.

Rozdíl mezi ekologickou a pohlavní selekcí spočívá v tom, co se na daném jedinci selektuje. Ekologická selekce selektuje jedince na základě jeho životaschopnosti, respektive schopnosti dožít se páření, pohlavní selekce na základě jeho schopnosti se rozmnožovat – najít si partnera a vyprodukovat potomky.

Stabilizující selekce je selekce, která odstraňuje extrémy. Příkladem může být velikost sýkorky – ty příliš velké v zimě ve zvýšeném počtu hynou, protože nenajdou dost skulin dostatečně velkých, aby se v nich mohly ukrýt před mrazem, příliš malé rovněž hynou, protože si svoje skulinky nedokáží uhájit.

Méně častá, ale z evolučního hlediska zajímavá, je selekce disruptivní, která zvýhodňuje extrémy a potlačuje průměrné typy.

Posledním typem výběru, taktéž evolučně zajímavým, je směrovaná selekce, která odbourává jedince pouze na jednom konci škály – buďto jen příliš malé, nebo jen příliš velké.

Selekce proti hybridům znevýhodňuje a potlačuje nevýhodné křížence mezi druhy či poddruhy. Předpokládá se, že má velký vliv na podobu sexuálního výběru u druhů, kde existuje zvýšená pravděpodobnost takového křížení.