Pária (opera)

Posvátný háj před rozbřeskem. Na místo přichází vítězný vojevůdce Idamor. Na dotaz svého průvodce Ratefa prozrazuje, že zde doufá při ranní pobožnosti zahlédnout Nealu, dceru velekněze a představeného kasty bráhmanů (scéna Wśród cieniów nocy, smętny, ponury). Tu sem dolehne hluk rozvášněného davu vojáků, který někoho pronásleduje a chce zabít (sbor Chwytać go! Chwytać go! Podłe plemię!). Na Idamorovu otázku vojáci křičí, že do háje vstoupil příslušník nejnižší kasty – pária – a tím ho znesvětil, proto musí být zabit. Idamor je zastaví a pod záminkou, že posvátný háj nesmí být poskvrněn krví, pronásledovaného zachrání. Vojáci jsou rozkazem svého vojenského velitele překvapeni, ale s reptáním se rozejdou.

Idamor o samotě přemýšlí o žalostném osudu páriů. On sám pochází z této kasty, ač to nikdo netuší. Kdysi opustil svého otce a svůj lid a vydal se hledat vlastní osud. Štěstí mu přálo a stal se slavným válečníkem, dnešní příhoda v něm však znovu vzbudila pocit přináležitosti k páriům (recitativ a kavatina Paria! To jeszcze jeden z tej kasty wzgardzony…).

Stejné místo za východu Slunce. Bráhmanské kněžky vzývají ochranného boha (sbor Z pod gwiaździstej noc opończy). Mezi nimi je Neala, jež na chvíli posílá své družky pryč. Tíží ji rozpor mezi kněžskými povinnostmi a pozemskou láskou, která ji zajala, a modlí se ke Slunci o ochranu (recitativ a píseň se sborem Czystego ducha wznosić korne modły!... Słońce wspaniałe, twój święty blask).

Objeví se Idamor a oba milenci si padnou do náručí a obnovují si vyznání lásky. Ale Neala je velmi rozrušená, neboť otec postřehl, že se její mysl zabývá pozemským světem, a dnes se hodlá otázat bohů, zda má být Neala propuštěna z kněžského slibu a provdána – a za koho. Idamor ji utěšuje a ujišťuje o své věrnosti a odhodlání (duet Mój drogi! O droga!... Niech więc uderzy, droga Nealo!).

Přichází sbor bráhmanů a zpívá chvalozpěv Súrjovi (sbor O! Suria wspaniały). Nealin otec, velekněz Akebar, je svolal k důležité poradě: po nedávných vítězstvích vzrostla moc a sebevědomí kasty válečníků natolik, že ohrožuje výsadní pstavení kasty bráhmanů. Neala správně tuší, že největším trnem v oku je bráhmanům vojevůdce Idamor. Bráhmani jsou pobouřeni a Idamora proklínají (scéna vzývání Braminowie, wezwałem was w ważnej sprawie). Akebar je zadržuje: zná nejúčinnější prostředek, jak vojevůdce donutit pokleknou před bráhmany, i když to pro velekněze osobně bude znamenat velkou oběť. Než Akebar tento prostředek odhalí, musí se poradit s bohy, zda jsou úmyslu naklonni (recitativ a árie Wstzymajcie wyrok wasz… Jest jedno słowo co tak wielką władzę ma).

Akebar a bráhmanští kněží i kněžky se modlí k Bohu a prosí o věštbu; Neala po straně prosí Boha o ochranu Idamora (ansámbl Przedwieczny!) Dva bráhmani pak čtou věštecký výrok: nechť Akebar svůj úmysl uskuteční, a to ještě než skončí dnešní den, a dostane se mu přízně bohů.

Objevuje se Idamor, kterého dal velekněz předvolat. Neala se bojí o jeho osud. Ona i Idamor pak ztuhnou, když Akebar oznamuje, že bohové propouštějí Nealu ze své služby a ta se ještě dnes má provdat. Vyvoleným ženichem není nikdo jiný než – Idamor. Vwichni jsou překvapeni, ale Idamor i Neale jsou na vrcholu blaha a děkují Akebarovi. Ten je potěšen jak poslušností své dcery, tak náhlou pokorou hrdého vojevůdce. Velekněz, kněží a kněžky i zaslíbený pár vzdávají díky Bohu (finále Idamor! s duetem Nealy a Idamora Twym głosem Przedwieczny przemawia a sborem O panie! Twe słowo to niebios natchnienie!).

Scéna ze II. dějství Párii, rytina Jana Lewického

Když Akebar oslovil Idamora „synu“, vyvolalo to ve vojevůdci vzpomínky na jeho skutečného otce Dżarese. Idamor se ho zřekl a tím spáchal hřích, nechce nyní zatížit své svědomí tím, že by lhal i své nastávající (moolog „Synu“! On moim ojcem?) Když pak přispěchá Neala, zavede Idamor řeč na nejnižší, opovrhovanou kastu. Neale se hnusí i pouhé pomyšlení na ni a přerušuje svého snoubence, ale Idamor neustává, dokud jí neodhalí svůj původ a osud. Zhrozená a zmatená Neala neví, co dělat, a posílá Idamora pryč, ale ten ji přesvědčuje, aby se rozhodla ne podle předsudků, ale podle hlasu svého srdce. Láska v Nealině mysli nakonec zvítězí nad odporem (scéna Idamor! Więc dziś jeszcze żoną twą zostanę s ariosy Neale Powiedz niebiańska istoto a Idamora Idź za uczuć świętym głosem).

Idamor odchází, přicházejí ostatní bráhmanky. Nerady se s Nealou loučí, ale jsou rády, že si bere někoho, koho miluje, a přejí jí štěstí. Neala má však plno obav a činí slavný slib, že bude s Idamorem sdílet všechno zlé, byť by to měla být i smrt (sbor bráhmanek Nealo, Nealo! Czemuś ty nie z nami?... Dziel odgłos uwielbienia). Své obavy i odhodlání následovat svou lásku pak může Neala vyslovit volněji, když osamí (recitativ a romance Paria! On Paria!... Snują się z dala groźne widziadła).

Idamorův pobočník Ratef oznamuje Neale, že ke chrámu přišel nějaký starý a zřejmě bláznivý žebrák. Neala chce být na svůj šťastný den pohostinná a nechává žebráka přivést. Ten zpívá o tom, že hledá poklad, který mu svěřili bohové a vzali lidé (Dżaresova píseň Znam gród wspaniały, największy on z miast). Prý jen jeden člověk ví, kde se jeho poklad nalézá – vrchní velitel vojsk, který si říká Idamor. Zatímco Dżares hořekuje nad ztraceným pokladem, Neala, Ratef a bráhmanské kněžky litují pomateného starce (tercet se sborem Lecz próżno, ach próżno tak chodzę).

Když ostatní odejdou, setkává se Dżares s Idamorem, ve kterém poznává svého syna. Raduje se ze shledání a chce syna odvést s sebou. Idamor se bojí, že pokud by se tajemství jeho původu prozradilo, přijdou oba o život. Svěřuje se otci, že se dnes má oženit s bráhmanovou dcerou. Ale Idamorovu neochotu jej ihned následovat nese Dżares velmi těžce, až mu nakonec vojevůdce musí slíbit, že se s ním setká dnes v noci a odejdou spolu. Přitom však tuší, že jeho naděje na štěstí se v důsledku tohoto nenadálého setkání zcela rozplynula (duet To on! Tak to on! On sam! … Pójdź, pójdź mój kiju!).

Obětníci chystají svatební obřad na břehu řeky Gangy (sbor Już oltarz gotów pod gwiazdę światą… Weselem świata krańce brzmią). Akebar pronáší k nevěsě a ženichovi oddací modlitbu (árie Bogowie miłości, bogowie roskoszy), tančí se obřadní tance (balet)

Obřad přeruší zmatek v davu, když se jím prodírá Dżares. Hledá syna, vidí svatební oděvy a má za to, že jej jeho „poklad“ opustil, a proto žádá o smrt. Bráhmani jsou překvapeni a Akebar posílá starce pryč: svaté místo nesmí být poskvrněno krví. Ale když Dżares vykřikuje, že je pária, Akebar a bráhmani mění názor (scéna Co widzę? To mój ojciec! s ariosem Akebara Tych świętych miejsc krew).

Idamor vystoupí na starcovu ochranu a prohlašuje ho za svého otce (i když to Dżares, který si konečně uvědomí nebezpečí, popírá). Hrdě se hlásí ke svému původu a připomíná všem, že to byl on, pária, kdo je svou statečností v boji zachránil před nepřátelským vpádem a komu jsou zavázáni vděčností (árie Tak! Ja jestem Paria!). Akebar a bráhmanové reagují na Idamorovou prohlášení zuřivě a vrhnou se na něj; vojevůdce brzy klesá ubit jejich ranami.

Ratef a druzí Idamorovi spolubojovníci byli odhalením zhrozeni stejně jako ostatní, ale pak přece jen s jistým váháním odnášejí Idamorovu mrtvolu na čestnou pohřební hranici.

Akebar a ostatní přítomní litují Nealu, jíž osud připravil tak nešťastné překvapení (Akebarovo arioso Dzięce ukochane! Tu twej radości kres). Neala se však k otci obrací zády a odvádí Dżarese. Jeho teď uznává za svého otce a chce mu být po zbytek života oporou místo ztraceného syna (kavatina Pójdź, drógi ojcze). Akebar jen stěží zabrání bráhmanům, aby Nealu i Dżarese na místě nezabili, a posílá oba do věčného vyhnanství. Dżares a Neala spěšně odcházejí, bráhmanové a bráhmanky za nimi metají kletby a přání mnoha běd a brzké smrti (finále Śmierć im!... Na wieczne wygnanie twa miłość odtrąca).