Otto Muneles

Otto Gabriel Muneles (hebrejsky גבריאל מונלס‎) pocházel ze staré pražské židovské rodiny, která je zmiňována již v pramenech z 16. století a nepodlehla ani asimilačnímu proudu 19. století. Mezi jeho předky patřil i rabín Abraham Muneles, který v letech 1839–1844 vypracoval index k talmudskému slovníku Aruch. Muneles studoval mezi léty 1904–1912 pražské gymnázium na Staroměstském náměstí. Již během gymnaziálních let projevoval zájem o klasickou filologii a judaistiku. Navštěvoval večerní kurzy klasické filologie v čítárně pražské knihovny a věnoval se i studiu Talmudu a Mišne Tora na pražské židovské škole „Talmud Tora“ (něm. „Talmud Thora Schule“) v Jáchymově ulici, kde získal v letech 1910–1914 stipendium. Po absolvování gymnázia začal studoval klasickou filologii na pražské německé univerzitě, přičemž zůstal věrný i studiu halachické literatury na zmíněné „Talmud Tora“.

Prof. Vladimír Sadek o svém učiteli a příteli dr. Munelesovi napsal:

V poválečné době, kdy jsem svého učitele poznal, nežil ovšem již chasidským způsobem. Otřes genocidy zřejmě způsobil, že přestal praktikovat přísné předpisy judaismu a došlo k určité změně jeho náboženského přesvědčení. Jsem ovšem přesvědčen o tom, že víru v Boha neztratil, jak dosvědčuje jeho náboženský pohřeb. Jeho víra se však stala nadkonfesijní, obecně humanistickou, ale zároveň i rezignující a jistě skeptickou. Od té doby, co můj učitel před čtyřiceti lety odešel do budoucího a snad (doufejme) spravedlivějšího světa, jsem pročetl řadu knih o mystice, chasidismu a o lidech, které chasidská literatura nazývá slovem 'spravedliví'. A zjistil jsem, že značná část jejich rysů se nalézala také v osobnosti mého učitele, jenž dokázal pozměňovat svoje okolí, a to nenásilným, pozvolným a spíše skrytým způsobem. Základním rysem jeho duše byla ztráta či podstatné oslabení vlastního egoismu, což je dnes v konzumní společnosti jevem jen velmi ojedinělým. Ve vědecké práci se to projevilo tím, že vždy měl čas pro druhé, vždy odložil vlastní plány a trpělivě pomáhal všem, kteří jej požádali o pomoc. Na rozdíl od dnešního požadavku stálého publikování, požadavku 'publish or pe-rish', nebyla ani publikační činnost pro Dr. Munelese tím hlavním. Často mne upozorňoval na to, že v ní nespočívá smysl lidského života. 'A co tedy má skutečný smysl?' tázal jsem se jej. A on mi odpovídal: 'Snažte se být moudrý.' – 'A co je moudrost?' pokračoval jsem. 'moudrost je to, co ve Vás zůstává, i když zapomenete vše, co jste se na tomto světě naučil.' Hlavní smysl života spatřoval tedy můj učitel ve stálé snaze o dosahování moudrosti a v jejím sdělování druhým lidem. A to ústním způsobem, formou otázek a odpovědí, přetvářejících lidskou duši.

Prof. Jan Heller vzpomíná na svá setkání s O. Munelesem ve své knize Podvečerní děkování:

Často jsem chodil do knihovny židovského muzea; tam pracoval jako vedoucí knihovny velký židovský učenec Dr. Otto Muneles. To je pozoruhodná, dnes žel pozapomenutá postava staré židovské Prahy. Pocházel ze zámožné židovské rodiny, vystudoval (někdy v době kolem první války) pražskou filosofickou fakultu a získal tam doktorát o Septuagintě. Pak byl řadu let v Polsku, myslím, že v Haliči, a studoval dál tamní židovské tradice. Měl úplné – řekl bych: dokonalé – rabínské vzdělání, ale rabínem se nestal. Před válkou (totiž druhou) žil v Praze jako soukromý učenec. Měl rodinu. Přišli nacisté, rodina šla do plynu a on zůstal, ač se tam hlásil s ní. Nacisté ho jako známého učence schovávali na výměnu a zatím mu dali za úkol třídit židovské věci z jednotlivých náboženských obcí v Čechách a na Moravě. Tyto věci a památky sváželi – bez ladu a skladu – do Prahy. Chtěli tu vybudovat „antisemitské muzeum“, v němž měly být shromážděny a vystaveny všecky ty „židovské ohavnosti“. Tak D. Muneles skoro zázrakem přežil válku. Ale ztrátou rodiny a vším, co se dnes nazývá šoa, se v bývalém zastánci pravověří tragicky zhroutila víra. Měl obrovské znalosti a v jednání byl stále skromný a přívětivě lidský, ale co věděl, se mu nyní, po válce skládalo do skepticko-ironických struktur. Třeba mi řekl: „Víte, interpretace (Písma, talmudu atd.) už mne nezajímají, jen text sám.“ – To je nesmírně dalekosáhlá výpověď! Celé židovství je vlastně pěstování tradice! Když se jí někdo takovým způsobem odřekne, odmítá tím vlastně samo jádro židovství. Při takových a podobných větách, pronesených v přátelsky lehkém tónu, mi běhal mráz po zádech. Rozuměl jsem jim v jejich dosahu, chcete-li zevnitř. Jeho laskavá vstřícnost ke mně však trvala. Malá ukázka: Sedím nad textem Londýnské polygloty, která má také targumy. A marně v ní hledám targum ke knihám Paralipomenon. Není a není. Zvednu se, jdu uctivým krokem k psacímu stolu Dr. Munelese, který tam sedával v zašlém černém pracovním plášti. Začnu uctivě: „Nezlobte se, pane doktore, že už Vás zase vyrušuji, ale já nemohu najít v Londýnské polyglottě targum k divre-ha-jámím.“ Dr. Muneles pokývá hlavou: „Ovšem, ten tam není, ten vydal poprvé (a teď řekl přesně rok a jméno, bylo to v 18. století). Ale my tu to vydání máme, hned Vám ho přinesu.“ Vstal, zašel do skladu knih a bez hledání v katalogu sáhl a donesl. Podivil jsem se. On mávl rukou: „To nic není! To Rabinovič (známý židovský učenec) jednou řekl, aby propíchli jehlou Tenak (nebo talmud? – teď si nejsem jistý) a pak jim zpaměti říkal, která slova byla zasažena.“ To mi šel zase mráz po zádech.

• Otto Muneles: Die Transkription der hebräischen Eigennamen in der Septuaginta in ihrem Verhältnisse zum masoretischen Texte; Praha, Univerzita Karlova.Filozofická fakulta, 1924; disertační práce, rukopis o 614 stranách
• Otto Muneles: Bibliografický přehled židovské Prahy; Praha 1952
• Otto Muneles, Milada Vilímková: Starý židovský hřbitov v Praze; SPN, Praha 1955, 3. svazek sbírky Židovské památky v Čechách a na Moravě