Masoretský text

Masoretský text je hebrejský (či v jistých případech aramejský) text Starého zákona opatřený masoretskými vokalizačními znaky, resp. doplněný o tzv. masoru (ta se dělí na malou (Masora parva), velkou (Masora magna) a závěrečnou (Masora finalis) masoru) – propracovaný systém okrajových poznámek sloužící k rychlé a přehledné orientaci v biblickém textu a k zaznamenání jeho různých variant. Hebrejština, jako i jiné semitské jazyky, totiž nezná ve svém písmu znaky pro samohlásky. Protože však stále méně Židů bylo schopno číst původní souhláskový text (a z náboženských důvodů bylo pociťováno jako nanejvýš důležité uchovat jeho přesné znění a výslovnost), bylo nutné vytvořit vokalizační systém.

O ujednocení textu starozákonních knih se přibližně do 5. století n. l. starali sóferím („písaři“). Jejich následovníci, od 6. století zvaní „masoreti“, opatřili tradovaný a pečlivě opisovaný hebrejský, popř. aramejský text vokalizací. Těchto systémů vzniklo několik, nakonec byl všeobecně přijat ten, který vyvinula škola v Tiberiadě.

Masoretský text však neoznačuje jen ustálený a standardizovaný vokalizovaný text starozákonních knih, ale především jednu konkrétní textovou verzi hebrejské bible. Těchto verzí totiž existuje více; vedle textu masoretského existuje ještě text Septuaginty nebo například samaritánský text Pentateuchu či aramejské targumy. Ty se od sebe navzájem liší a jejich vzájemný vztah je předmětem diskuze. Podle některých badatelů se jedná od začátku o několik verzí téhož textu, podle jiných zase o různé varianty vycházející z jednoho původního originálu.

Schéma vývoje masoretského textu (modrá): Na začátku existuje několik podobných verzí textu, které jsou v průběhu 1.2. století sjednoceny. Poté dochází k několika verzím vokalizace (punktace), z nichž převládla tiberiadská. Ta se pak ještě později rozdělila na několik lehce odlišných verzí. Jako základ pro textus receptus posloužila nakonec vokalizace ben Ašerova. Paralelně k vývoji masoretského textu lze sledovat i vývoj Septuaginty (růžová) nebo samaritánského Pentatuchu (zelená).

Zachované verze masoretského textu

Nejstarším v úplnosti dochovaným masoretským rukopisem Tanachu je Leningradský kodex z roku 1008. Jedná se o opis textu masoreta Árona Moše ben Ašera.

Text Jákobem ben Chajjímem v letech 15241525 v Benátkách vydaného Starého zákona (Bombergiana), který v sobě sloučil systémy dvou nejvýznamnějších masoretských rodin (totiž ben Ašerovy a ben Naftaliho), byl až do 20. století považován za všeobecně uznávaný text hebrejské bible (textus receptus Hebraicus).

Související články

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.