Otto Dibelius

Byl příbuzným evangelického teologa Martina Dibelia (1883–1947). V letech 1899 až 1903 Otto studoval na Univerzitě Fridricha Viléma. Poté studoval v Kazatelském semináři ve Wittenbergu.

Po první světové válce se stal jedním z raných podporovatelů Adolfa Hitlera a NSDAP. V roce 1928 psal o „řešení židovského problému“. Byl zastáncem názoru, že imigrace Židů z východní Evropy by měla být zakázána, což pak „překvapivě rychle“ povede k vymření židovských rodin.

Před německými prezidentskými volbami roku 1932, v nichž nakonec vyhrál Paul von Hindenburg, nabádal věřící k volbě Hitlera: „Mezi kandidáty je opět katolík, a to Hitler. Není však kandidátem Římskokatolické církve, spíše vůdcem mohutného národního hnutí, ke kterému náleží miliony protestantů.“ Ještě v den bojkotu židovských obchodů, 1. dubna 1933, Dibelius ujišťoval, že vždycky byl antisemitou.[1]

Když Hitler získal moc, stal se 27. září 1933 nejvyšším představitelem Německé evangelické církve Ludwig Müller. Dibelius jeho vedení odmítl, hovořil o „nacifikovaném křesťanství“ a dal najevo, že se při výkonu duchovní a pastorační služby nepodrobí vládní kontrole. V následujících letech začal být spojován s Vyznávající církví, ke které patřili mj. Martin Niemöller nebo Dietrich Bonhoeffer. V tomto období se také setkal s Kurtem Gersteinem, který se později infiltroval do nacistických struktur, aby je poznal zevnitř a mohl o nich podat zprávy (v srpnu 1937 se Dibelius účastnil jeho svatby).

V březnu 1937 napsal otevřený dopis nacistickému ministru pro církevní záležitosti Hannsu Kerrlovi, ve kterém odmítl propojení státu s církví, situaci, kdy by o obsahu kázání a víře mohl rozhodovat stát se svými donucovacími pravomocemi. Byl postaven před zvláštní soud a obviněn z vlastizrádných útoků na vládu. Nakonec byl osvobozen, Hitler se rozhodl nepodniknout kroky vůči bývalému spojenci. Osvobození Dibelia však rozladilo vůdce Německých křesťanů.[1]

Během války ho Kurt Gerstein informoval o zvěrstvech, ke kterým docházelo v koncentračních táborech. Dibelius však nepodnikl žádné kroky; po válce tvrdil, že si nebyl vědom „všech důsledků“ konečného řešení židovské otázky.[1]

V letech 1954–1961 byl jedním z pěti prezidentů Světové rady církví.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otto Dibelius na Wikimedia Commons