Ota Pavel

Narodil se v Praze jako třetí, nejmladší syn židovského obchodního cestujícího Lea Poppera. Až do svých šesti let bydlel s rodiči a bratry v Praze 7 v ulici Farského (dříve Strossmayerova) v domě Husova sboru. Odtud se přestěhovali v roce 1939 do Buštěhradu (zde byl Ota Pavel žákem základní školy, která byla po něm později pojmenována) k rodičům otce a do stejného domu se po válce rodina vrátila.

Velice se zajímal o sport. Za druhé světové války, po transportu jeho otce a obou starších bratrů Jiřího a Huga do koncentračního tábora, žil sám s matkou, která nebyla židovského původu, v Buštěhradě na Kladensku. Mladý Ota krátce pracoval i jako horník v dole Prago v Dubí u Kladna. Po skončení války se vrátili živí jeho bratři i otec. Všichni členové rodiny byli organizováni v KSČ, v roce 1947 vstoupil do strany i Ota.[1] Absolvoval obchodní a jazykovou školu, ale maturitu složil až v roce 1960 na Střední škole pro pracující.

Po válce hrál hokej za Spartu, byl kapitánem dorosteneckého mužstva (později na Spartě mládež i trénoval), ale především se věnoval činnosti redaktora. V letech 1949–1956 (s výjimkou let 1951–1953, kdy absolvoval vojenskou službu) působil jako sportovní redaktor v Československém rozhlase,[2], kam byl přijat na doporučení svého přítele Arnošta Lustiga. Mezi lety 1956 a 1957 pak zastával stejnou pozici v časopise Stadión a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják. Ve Stadionu také vycházely jeho první literární pokusy, především fejetony ze sportovního prostředí.

Jako redaktorovi mu bylo umožněno cestovat, například v roce 1962 doprovázel armádní fotbalové mužstvo Dukly Praha do USA (tuto zkušenost zpracoval v knize Dukla mezi mrakodrapy), dále navštívil Francii, Švýcarsko nebo SSSR.

Při zimní olympiádě v Innsbrucku (1964) u něj propukla vážná duševní choroba (zřejmě maniodepresivní psychóza), v jejímž důsledku se pokusil podpálit statek nad Innsbruckem. Kvůli této nemoci odešel roku 1966 do invalidního důchodu.[3] Několikrát pobýval v psychiatrických léčebnách a zemřel na srdeční infarkt ve věku 42 let v rodné Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově na Olšanech vedle svého otce.

Hrob na Novém židovském hřbitově na Olšanech

Některé jeho prózy, především Zlatí úhoři (s Vladimírem Menšíkem) a Smrt krásných srnců (s Karlem Heřmánkem), byly úspěšně zfilmovány.

Od února 2000 nese jméno Oty Pavla gymnázium v Praze-Radotíně. Bylo tak učiněno ve spolupráci s jeho bratrem Hugem Pavlem. K okolí gymnázia (Berounka, Brdy), se totiž vztahují některá Pavlova díla.

V roce 2002 bylo v Buštěhradě zřízeno muzeum věnované životu a dílu Oty Pavla. Expozice obsahuje množství fotografií, dokumentů a originálních osobních předmětů.[4]

Buštěhradské muzeum Oty Pavla

• Hory a lidé, 1964 – kniha fotografií Viléma Heckela, ke které Pavel napsal doprovodný text
• Dukla mezi mrakodrapy, 1964 – próza se sportovní tematikou, kombinace prvků beletrie a sportovní reportáže, o úspěchu českého fotbalového mužstva v zámoří
• Plná bedna šampaňského, 1967 – povídky ze sportovního prostředí
• Cena vítězství, 1968 – výbor z knih Dukla mezi mrakodrapy a Plná bedna šampaňského
• Pohár od Pánaboha, 1971 – próza ze sportovního prostředí
• Smrt krásných srnců, 1971 – vzpomínková próza, vzpomínky na dětství a především na život autorova otce Lea, svérázného židovského obchodníka
• Syn celerového krále, 1972 – próza ze sportovního prostředí, 16 povídek o slavných sportovcích
• Jak jsem potkal ryby, 1974 – opět vzpomínková kniha, tentokrát zaměřená na život autora samotného, především na jeho milované rybaření, sepsáno během nejhlubší deprese, nadiktováno ve svěrací kazajce sestřičce psychiatrického ústavu
• Pohádka o Raškovi, 1974 – opět sportovní tematika, forma „sportovní pohádky“, inspirovaná životem českého skokana na lyžích Jiřího Rašky

• Věra Pavlová (manželka): Vzpomínky na Otu Pavla
• Arnošt Lustig: Okamžiky s Otou Pavlem