Ornithoscelida

Ornithoscelida („ptačí končetiny“) je klad (přirozená vývojová skupina) dinosaurů, stanovená nejprve viktoriánským přírodovědcem Thomasem Henrym Huxleym[1] a v roce 2017 „oživená“ kladistickou analýzou Barona et al.[2] V současnosti však stále probíhají diskuze o platnosti tohoto kladu a mnozí paleontologové se domnívají, že správné je naopak tradiční dělení dinosaurů na ptakopánvé a plazopánvé.[3] Tak rozdělil dinosaury v 80. letech 19. století britský paleontolog Harry Govier Seeley a jedná se o dosud obecně uznávanou systematiku skupiny Dinosauria.[4]

Ornithoscelida
Stratigrafický výskyt: Svrchní trias – současnost (233 až 0 mil. let)
Kostra druhu Zuniceratops christopheri, zástupce kladu
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Sauropsida)
Nadřáddinosauři (Dinosauria)
ŘádOrnithoscelida
Huxley, 1870
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie
Acrocanthosaurus atokensis – zástupce kladu.

Skupinu Ornithoscelida poprvé navrhl britský přírodovědec Thomas Henry Huxley v roce 1869 a formálně ji stanovil o rok později pro skupiny Dinosauria a pro rod Compsognathus (pro který stanovil dnes již neplatnou skupinu Compsognatha). Když jeho kolega Seeley v roce 1888 stanovil skupiny Ornithischia a Saurischia, Huxleyho taxony byly zapomenuty.[5]

V roce 2017 publikoval Matthew Baron a jeho kolegové studii, ve které provedli rozsáhlou kladistickou nalýzu dinosaurů. Jejich závěrem bylo, že tradiční dělení je neudržitelné a musí být pozměněno. Výsledkem byl překvapivý závěr, že teropodi mají vývojově blíže k ptakopánvým dinosaurům než k sauropodomorfům a skupina Herrerasauridae je samostatným vývojovým taxonem, nespadajícím mezi teropody (a naopak příbuznějším sauropodomorfům). Oficiální definice zní tak, že Ornithoscelida zahrnují „posledního společného předka vrabce domácího a druhu Triceratops horridus a všechny jeho potomky.“

Některé odborné práce však novější systematiku a s ní spojený klad Ornithoscelida neuznávají a vyzdvihují platnost tradiční Seeleyho systematiky s taxony Saurischia a Ornithischia. Tento postoj souvisí především s interpretací fylogenetické pozice vývojově primitivního ptakopánvého dinosaura (nebo dinosauriforma) druhu Pisanosaurus mertii.[6]

Dinosauři, ať již je jejich podrobnější systematika jakákoliv, každopádně patřili do kladu Archosauria a jejich blízkými příbuznými tedy ve skutečnosti nebyli ještěři (jako je leguán, varan, ještěrka nebo chameleon), navzdory často chybně uváděnému označování dinosaurů jako "pravěcí ještěři" nebo "veleještěři".[7]

Odkazy

Reference
  1. Huxley, T. H. (1870). "On the classification of the Dinosauria with observations on the Dinosauria of the Trias". Quarterly Journal of the Geological Society of London. 26 (1–2): 32–51. doi: 10.1144/gsl.jgs.1870.026.01-02.09
  2. Baron, Matthew G.; Norman, David B.; Barrett, Paul (2017). "A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution" (PDF). Nature. 543 (7646): 501–506. doi: 10.1038/nature21700
  3. Luke A. Parry; Matthew G. Baron; Jakob Vinther (2017). "Multiple optimality criteria support Ornithoscelida". Royal Society Open Science. 4 (10): 170833. doi: 10.1098/rsos.170833
  4. SOCHA, Vladimír. Zemětřesení v dinosauří systematice. OSEL.cz [online]. 30. března 2017. Dostupné online. (česky)
  5. Seeley, H. G. (1888). "On the classification of the fossil animals commonly named Dinosauria". Proceedings of the Royal Society of London. 43 (258–265): 165–171. doi: 10.1098/rspl.1887.0117
  6. SOCHA, Vladimír. Další podpora tradiční dinosauří systematiky. OSEL.cz [online]. 31. července 2020. Dostupné online. (česky)
  7. https://www.idnes.cz/technet/veda/dinosaurus-dinosauroid-jursky-jura-trias-jester.A211029_104457_veda_vse

Literatura
  • Paul, G. S. (1988). Predatory Dinosaurs of the World. New York: Simon and Schuster Co. (ISBN 0-671-61946-2)
  • Dingus, L. and Rowe, T. (1998). The Mistaken Extinction: Dinosaur Evolution and the Origin of Birds. Freeman.
  • Rauhut, O. W. (2003). The Interrelationships and Evolution of Basal Theropod Dinosaurs. Blackwell Publishing, 213 pp. ISBN 090170279X
  • Weishampel, D. B., Dodson, P., and Osmólska, H. (eds.) (2004). The Dinosauria, Second Edition. Berkeley: University of California Press, 861 pp.
  • Matthew G. Baron; David B. Norman; Paul M. Barrett (2017). „Baron et al. reply“. Nature. 551 (7678): E4–E5. doi: 10.1038/nature24012

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.