Operace Kita-gó

Operace Kita-gó (japonsky 北号作戦 Kita-gó sakusen ~ Operace Sever) byla námořní operace japonského císařského námořnictva v únoru 1945 koncem druhé světové války v Pacifiku. Jejím cílem bylo dopravit do Japonska náklad strategických surovin z držav, které Japonské císařství dobylo počátkem války a které stále ještě drželo v jihovýchodní Asii.

Operace Kita-gó
北号作戦 Kita-gó sakusen
konflikt: Válka v Tichomoří

Ise po přestavbě na bitevní–letadlovou loď pluje maximální rychlostí během zkoušek 24. srpna 1943[2]
trvání: 10. až 20. února 1945
místo: Jihočínské a Východočínské moře, Tichý oceán
výsledek: Úspěšné splnění úkolu japonského svazu
strany
Japonské císařství USA
Velká Británie
velitelé
Čiaki Macuda

síla
Kanbutai:
2 hybridní bitevní lodě
1 lehký křižník
3 torpédoborce		 nejméně 23 ponorek
ztráty
∅ ∅

Dne 10. února 1945 vyplul ze Singapuru svaz složený z hybridních bitevních lodí Hjúga a Ise, lehkého křižníku Ójodo a torpédoborců Kasumi, Asašimo a Hacušimo. Svaz vezl náklad ropných produktů, kaučuku, cínu, zinku a rtuti pro japonský průmysl na domácích ostrovech, neboť těchto strategických surovin byl kvůli blokádě v Japonsku nedostatek. Svaz se cestou pokusily několikrát napadnout ponorky Spojenců – zejména během plavby Jihočínským mořem. Spojenci rovněž zvažovali možnost leteckého útoku, který ale pro špatné počasí nebyl realizován. Japonský svaz doplul v pořádku do Japonska a 20. února zakotvil v Kure.

Pro Hjúga, Ise a Ójodo to byla poslední operace jejich kariéry.

Míry jsou uváděny v jednotkách uváděných v pramenech s případným přepočtem do metrické soustavy v závorce. Tam, kde není jasné, zda se jedná o míle statutární či námořní je přepočet uveden ve formátu „statutární/námořní“
U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém

Jméno operace

Japonské císařské námořnictvo se rozhodlo přiřadit operaci krycí název Kita (北 ~ sever). Došlo tak k recyklaci jména operace, neboť stejně se měla jmenovat neuskutečněná operace z května 1943 proti americké invazi v Aleutách, která byla zrušena 29. května.[3]

Pozadí
Související informace naleznete také v článku Válka v Tichomoří.

Japonské císařské námořnictvo před druhou světovou válkou podcenilo protiponorkový boj a během války se ukázalo, že na nápravu je již pozdě. A tak námořní blokáda spojeneckých – zejména amerických – ponorek citelně zasáhla japonské obchodní loďstvo a jihozápadní teritoria bohatá na nerostné suroviny byla prakticky odříznuta od Japonska.[4]

Dne 26. prosince 1944 vyplul ze Singapuru do Japonska konvoj HI-84,[5] který 30. prosince následoval konvoj HI-86.[6][p 1] Dne 1. ledna připluly do Singapuru z Cam Ranh hybridní bitevní-letadlové lodě Hjúga a Ise spolu s lehce poškozenými křižníky Ašigara a Ójodo. Hjúga a Ise následně pokračovaly na kotviště císařského námořnictva v souostroví Lingga u Singapuru. V Lingga lodě zůstaly v pohotovosti k vyplutí, neboť se předpokládalo, že se během ledna vydají jako další transport na sever za konvoji HI-84 a HI-86.[7][8][9]

V Lingga ale zůstaly lodě v pohotovosti po celý leden, neboť plánovaný transport bylo třeba odložit. Americké letadlové lodě TF 38 (Task Force ~ operační svaz) totiž 12. ledna zahájily operaci Gratitude: sérii útoků proti cílům od Saigonu a Cam Ranhu, přes Kanton a Hongkong až po Pescadory a Formosu. Jejich obětí se stal i konvoj HI-86, jehož zkázu přežily pouze tři doprovodné kaibókany.[7][10][6]

Dne 29. ledna se ze Singapuru na Lingga přesunul i opravený Ójodo.[9]

Plnění transportních povinností nebylo pro Hjúga a Ise žádnou novinkou, neboť již v listopadu 1944 v rámci 4. kókú sentai (航空戦隊 ~ divize letadlových lodí) přepravovaly vojáky a munici z Japonska na Filipíny.[7][8]

Zúčastněné jednotky
Hjúga po přestavbě na hybridní bitevní–letadlovou loď 19. listopadu 1943. Během operace Kita-gó byla již nenesla katapulty a byla vlajkovou lodí šóšó Čiaki Macudy
Lehký křižník Ójodo, pravděpodobně na jaře 1944
HMS Tantalus 5. srpna 1948
USS Blower někdy v letech 1944 až 1950

Japonské císařské námořnictvo

Japonský svaz, který měl provést operaci Kita-gó, byl pojmenován Kanbutai (完部隊 ~ Svaz úspěšného konce). V den vyplutí došlo k reorganizaci struktury Kanbutai (Ójodo byl přeřazen k 4. kókú sentai a ta byla podřízena přímo Rengó kantai,[9] Asašimo byl přeřazen k 21. kučikutai) a jeho struktura po reorganizaci byla následující:

Rengó kantai:

  • 4. kókú sentai které velel šóšó (少将 ~ kontradmirál) Čiaki Macuda na Hjúga:
    • Hjúga, velitel šóšó Tomekiči Nomura[7]
    • Ise, velitel šóšó Noboru Nakase[8]
    • Ójodo, velitel daisa (大佐 ~ námořní kapitán) Kakuro Mutaguči[9]
  • 2. kantai (艦隊 ~ loďstvo):
    • 2. suirai sentai (水雷戦隊 ~ eskadra torpédoborců):
      • 7. kučikutai (駆逐隊 ~ divize torpédoborců):
        • Kasumi, velitel šósa (少佐 ~ korvetní kapitán), nebo čúsa (中佐 ~ fregatní kapitán) Hiró Jamana[11]
      • 21. kučikutai

Sesterské bitevní lodě Ise a Hjúga byly v roce 1943 přestavěny na hybridní bitevní–letadlové lodě s plošinou pro manipulaci s letouny na zádi. V rámci 4. kókú sentai z obou lodí až do podzimu 1944 operovala kókútai 634 (航空隊 ~ letecký pluk/skupina), která ale byla zcela zničena při operacích z pozemních základen během nájezdu TF 38 na Formosu. Jelikož se s dalšími leteckými operacemi z těchto lodí nepočítalo, byly jejich katapulty počátkem listopadu 1944 demontovány.[14][7][8] V únoru 1945, během operace Kita-gó, tak pouze Ójodo disponoval katapultem, mohl nést dva hydroplány a zajistit jejich operace. Podle Lacroix & Wells Ójodo nesl své dva E13A1 minimálně do října 1944[15] a podle Bukała do podzimu 1944.[16] Hacket & Kingsepp a Bukała se shodují ve startu jednoho hydroplánu z některé z lodí odpoledne 13. února, což – vzhledem k nezpůsobilosti obou bitevních hybridů – posouvá přítomnost hydroplánů na Ójodo minimálně do února 1945.[7][8][9][16][14]

Spojenci

Podle Hackett & Kingsepp se honu na Kanbutai zúčastnilo 23 spojeneckých ponorek, zatímco Lacroix & Wells zmiňuje „nejméně 25“ amerických ponorek.[17][7]

Do kontaktu s Kanbutai se dostaly tyto ponorky:[7]

  • HMS Tantalus, velitel Lt.Cdr. (~ komandér-poručík) Hugh Stirling „Rufus“ MacKenzie, DSO & Bar[18]
  • USS Bergall (SS-320), velitel LCDR (~ komandér–poručík) John Milton Hyde, NC[19]
  • USS Blower (SS-325), velitel LCDR James Harry Campbell[20]
  • USS Guitarro (SS-363), velitel LCDR Thomas Bullard Dabney[21]
  • USS Bashaw (SS-241), velitel LCDR Hoke S. Simpson[22]
  • USS Rasher (SS-269), velitel LCDR Benjamin Ernest Adams, Jr.[23]

Operace Kita-gó

Přípravy na cestu

Když koncem ledna 1945 ustaly útoky TF 38 a ta se stáhla z Jihočínského moře, dostala operace Kita-gó zelenou. Dne 6. února se Hjúga, Ise, Ójodo a všechny tři doprovodné torpédoborce přesunuly z Lingga do Singapuru, přičemž Ise před Singapurem najela na magnetickou minu a byla výbuchem lehce poškozena.[8][9] Rovněž Hjúga měla najet na magnetickou minu severně od Singapuru, ale jako datum je uváděn až 7. únor.[7]

V Singapuru byly na Ise provedeny provizorní opravy a na jednotlivé lodě se začaly nakládat suroviny a produkty, které měly být převezeny do Japonska. Na Hjúga a Ise byly pro uložení nákladu pravděpodobně využity volné prostory hangáru a skladišť letecké munice a paliva, obdobně jako při listopadové misi na Filipíny.[8] Podle Hackett & Kingsepp měly být na Hjúga a Ise naloženy sudy s ropou (přes 5000 sudů na každou loď), balíky kaučuku a krabice cínových prutů.[9] Na Ójodo mělo být naloženo 300 tun kaučuku, zinku, rtuti, cínu a benzínu.[9] Lacroix & Wells ale uvádějí odlišné složení nákladu:

Náklad plavidel 4. kókú sentai během operace Kita-gó podle Lacroix & Wells[17]
Hjúga Ise Ójodo Celkem
Letecký benzín v sudech 4994 sudů (cca 998,9 t) 5200 sudů (cca 1040,1 t) žádný 10 194 sudů (2039 t)
Letecký benzín v nádržích 100 t 100 t 70 t 270 t
Benzín v sudech 326 sudů (65 t) žádný žádný 326 sudů (65 t)
Kaučuk 1750 t 1750 t 50 t 3550 t
Cín 1750 t 1750 t 120 t 3620 t
Zinek 200 t dalších kovů 200 t dalších kovů 40 t 40+ t
Wolfram 70 t 70+ t
Rtuť 20 t 20+ t
Celkem 4863,9 t 4840,1 t 370 t 10 074 t

Navíc si doprovodné torpédoborce mezi sebe rozdělily dalších 140 tun kaučuku a cínu.[9][17]

Vedle nákladu strategických surovin se na plavidla 4. kókú sentai nalodilo i 1050 těžebních techniků (440 na Hjúga, 551 na Ise a 159 na Ójodo), kteří měli být z ropných polí na jihu přesunuti do Japonska.[17] Zbývajících 100 techniků do celkového počtu 1150, který uvádí Hackett & Kingsepp se pravděpodobně nalodilo na doprovodné torpédoborce.[9]

Plavba ze Singapuru do Japonska
První etapou operace Kita-gó byla plavba Jihočínským mořem ze Singapuru, podél pobřeží Francouzské Indočíny a jižní Číny do Makó na Pescadorech. K většině útoků ponorek došlo během této etapy.
Druhou etapou byla plavba z Makó podél čínských a korejských břehů, přes Šimonosecký průliv do Kure
Torpédoborec Asašimo 27. listopadu 1943
Torpédoborec Hacušimo před válkou

Večer 10. února 1945 vyplula Kanbutai ze Singapuru.[7] Před sebou měla přes 2500 námořních mil (4630 km) cesty.

Ve 12:45 (GMT+8) následujícího dne zpozorovala na pozici 3°36′ s. š., 107° v. d. vynořená ponorka HMS Tantalus japonský svaz, který plul pravděpodobně kurzem 25 °. Japonský svaz se vzhledem k ponorce nacházel na 125 ° ve vzdálenosti 17 námořních mil (31,5 km). Ponorka se pokusila zaujmout útočnou pozici pro útok torpédy, ale ve 14:25 byl zpozorován přibližující se letoun a ponorka se na pozici 3°53′ s. š., 107°10′ v. d. ponořila. Když se v 16:54 opět vynořila, byla již Kanbutai pryč a tak Tantalus pouze odeslal hlášení o kontaktu a zamířil rychlostí 14 uzlů (25,9 km/h) na severovýchod v naději, že japonský svaz zpomalí. Druhého dne Tantalus pronásledování vzdal a zamířil na základnu.[18]

Téhož dne, kdy Tantalus vzdal pronásledování, tedy 12. února, dostaly tři americké ponorky rozkaz utvořit „vlčí smečku“ pro koordinovaný útok. Jednalo se o USS Bergall a USS Guitarro, které se setkaly ještě téhož dne, a o USS Blower, která se k nim přidala ráno 13. února. Tyto ponorky pak hlídkovaly u východního pobřeží Francouzské Indočíny, jižně od Chaj-nanu.[19] Kvůli častým vzdušným kontaktům se ponorky musely několikrát ponořit, ale přesto ve 12:13 dne 13. února zachytil Bergall na pozici 15°34′ s. š., 110°50′ v. d. japonský svaz. Ponořený Bergal se pokusil zaútočit a ze vzdálenosti 4800 yardů (4389,1 m) vystřelil salvu šesti torpéd Mark XIV 3A na jednu z bitevních lodí. Poté se ponořil do větší hloubky a pokusil se uniknout. O necelých deset minut později se Bergall stal cílem protiútoku doprovodných torpédoborců a i když celkem patnáct svržených hlubinných náloží (pravděpodobně typu 2 modifikace 1 se 150kg výbušniny typu 97[24]) ponorkou otřáslo, ta vyvázla pouze s lehkým poškozením. Ponorka si nárokovala jeden zásah bitevní lodě, ale žádné z vystřelených torpéd podle japonských záznamů svůj cíl nezasáhlo. Bergall se již o další útok nepokusil a druhý den zamířil na základnu do Subic Bay.[19][7][25]

Po Bergallu se japonský svaz pokusil napadnout Blower na pozici 15°50′ s. š., 110°50′ v. d.. Ten se přiblížil až na 1800 yardů (1 645,9 m) a vystřelil jedno torpédo na Ójodo a salvu pěti torpéd na jednu z bitevních lodí. Sice si nárokoval zásah obou cílů, ale ani tady japonské záznamy americké nároky nepotvrzují a všechny lodě pokračovaly nepoškozené dál. Blower se rovněž o další útok nepokusil a dál pokračoval ve své hlídkové plavbě.[20][7][26] Guitarro se k útoku nedostal.[21][27]

Plavbu doprovázelo špatné počasí a když v 15:30 vyplula Kanbutai z jedné z přeháněk, katapultoval Ójodo hydroplán, který následně objevil na hladině plující ponorku USS Bashaw. Jedna z bitevních lodí zahájila po ponorce palbu z 356mm kanónů hlavní baterie na vzdálenost 24 000 yardů (21 945,6 m). Žádný granát sice ponorku nezasáhl – nejbližší dopadl míli (1852 m) od ponorky – ale stačilo to k tomu, že se ponorka musela nouzově ponořit a o útok se nepokusila.[7]

Kromě ponorek zvažovali Spojenci i možnost leteckého útoku na japonský svaz. Ve dnech 13. až 15. února operovaly asi 300 mil (482,8/555,6 km) západně od Manily torpédoborce TU 77.3.15 (Task Unit ~ operační jednotka) HMAS Arunta a HMAS Warramunga. Ty měly za úkol případnou záchranu sestřelených spojeneckých letců v případě, že by se uskutečnil letecký útok na Kanbutai. K tomu ale nakonec pro špatné počasí nedošlo.[28]

Dne 14. února se ke Kanbutai připojily torpédoborce Nokaze a Kamikaze, které 11. února vypluly z Makó, aby posílily doprovod. Již následujícího dne se ale odpoutaly, aby se vydaly na plavbu do Singapuru.[29] Kanbutai se zastavila v Makó, ale ještě 15. února se vydala Tchajwanským průlivem na další úsek cesty.[p 2] Po vyplutí z Makó byla Kanbutai 15. února zpozorována spojeneckým leteckým průzkumem přibližně 50 mil (80,5/92,6 km) východo-severovýchodně od Amoy.[28]

V 5:07 dne 16. února na pozici 26°55′ s. š., 122°3′ v. d. navázala s Kanbutai radarový kontakt ponorka USS Rasher, která byla součástí vlčí smečky tvořené dále ponorkami USS Pilotfish a USS Finback. Rasher zaznamenal tři kontakty na vzdálenost devíti námořních mil (16,7 km), plující rychlostí 18 uzlů (33,3 km/h) kurzem 30 °, a následně se pokusil ze vzdálenosti 1800 yardů (1645,9 m) napadnout prostřední z nich. Ani jedno ze šesti vypuštěných torpéd Mark XIV 3A ale nezasáhlo, neboť cíl změnil kurz.[7][23]

Další plavba již probíhala nerušeně a 18. února Kanbutai zakotvila v Činkai,[7] nebo v Pusanu[8] na jihu Korejského poloostrova. Následujícího dne připlula Kanbutai do Modži (dnes část Kitakjúšú) a 20. února zakotvila v Kure.[7][8] Vyložení surovin z obou bitevních hybridů trvalo následující čtyři dny.[30]

Po akci
Konec křižníku Ójodo v Kure

Ačkoliv operace splnila svůj úkol, pro oba bitevní hybridy to byl konec jejich kariéry: palivo z jejich nádrží bylo odčerpáno a obě lodě byly následně zakotveny jako plovoucí protiletadlové baterie v Kure. Dne 1. března 1945 byla 4. kókú sentai rozpuštěna. Všechny tři lodě bývalé 4. kókú sentai byly 19. března poškozeny při náletu na Kure, který provedly palubní letouny z TF 58. Ačkoliv Ójodo byl ještě opraven a byl jednou z mála bojeschopných lodí císařského námořnictva na počátku dubna, pravděpodobně kvůli nedostatku paliva se nezúčastnil operace Ten-gó a byl spolu s Ise a Hjúga potopen v červenci 1945 během série útoků na Kure.[7][8][9][30]

Všechny tři torpédoborce se naopak operace Ten-gó zúčastnily a Asašimo a Kasumi byly během ní 7. dubna potopeny.[11][12] Hacušimo byl jedním ze čtyř torpédoborců, které přežily operaci Ten-gó. Dne 30. července najel na minu a potopil se jako poslední z lodí operace Kita-gó.[13]

Odkazy

Poznámky
  1. Konvoje HI (ヒ) plující ze Singapuru do Japonska byly označovány sudými čísly a konvoje plující opačným směrem lichými.
  2. Hacket & Kingsepp sice zmiňují vyplutí z Makó až k 16. únoru, ale to se jedná pouze o shrnutí předchozích událostí (viz též zahrnutí setkání s Nokaze a Kamikaze). Vzhledem k poloze kontaktu USS Rasher s Kanbutai ráno 16. února je možnost vyplutí z Makó až 16. února mimo technické možnosti Ise a Hjúga (maximální rychlost přibližně 25 uzlů).

Reference
  1. LENGERER, Hans. JAPANESE HYBRID WARSHIPS: Hyuga-Ise, Mogami, I-400 & I-13. Katowice-Speyer: Trojca, 2009. ISBN 978-83-60041-38-3. S. 21. (anglicky)
  2. LENGERER, Hans. JAPANESE HYBRID WARSHIPS: Hyuga-Ise, Mogami, I-400 & I-13. Katowice-Speyer: Trojca, 2009. ISBN 978-83-60041-38-3. S. 21. (anglicky)
  3. LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 646 a 650. (anglicky)
  4. EVANS, David C.; PEATTIE, Mark R. Kaigun: strategy, tactics, and technology in the Imperial Japanese Navy, 1887-1941. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-87021-192-8. Kapitola The Origins of Disaster: Japanese Convoy Escort and ASW Capabilities, s. 434 až 441. (anglicky)
  5. TULLY, Anthony; HACKETT, Bob; CUNDALL, Peter. IJN Kaiyo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2006, rev. 2009-07-12 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  6. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN KASHII: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2009-09-04 [cit. 2011-02-09]. Dostupné online. (anglicky)
  7. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN HYUGA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1996, rev. 2009-09-02 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  8. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander; AHLBERG, Lars. IJN ISE: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2009-09-02 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  9. HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN OYODO: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2009-09-04 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  10. JONES, Brent. OPERATION GRATITUDE: Task Force 38 raids Japanese shipping in the South China Sea [online]. mighty90.com, 2007 [cit. 2011-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-09-25. (anglicky)
  11. NEVITT, Allyn D. IJN Kasumi: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-08-21 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  12. NEVITT, Allyn D. IJN Asashimo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-06-23 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  13. NEVITT, Allyn D. IJN Hatsushimo: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2009-07-13 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  14. Lengerer, str. 13
  15. Lacroix & Wells, str. 628
  16. BUKAŁA, Grzegorz. Lekki krążownik Ôyodo: Niedoszły flagowiec okrętów podwodnych. Morze statki i okręty. Leden 2008, čís. 1, s. 45–59. Dostupné online. ISSN 1426-529X. (polsky)
  17. Lacroix & Wells, str. 651
  18. HMS Tantalus (P 318) [online]. uboat.net [cit. 2011-02-09]. Dostupné online. (anglicky)
  19. FRANCIS, Timothy L. Bergall [online]. Washington DC: Naval History & Heritage Command, rev. 2006-02-09 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  20. FRANCIS, Timothy L. Blower [online]. Washington DC: Naval History & Heritage Command, rev. 2008-03-03 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  21. Guitarro [online]. Washington DC: Naval History & Heritage Command [cit. 2011-02-09]. Dostupné online. (anglicky)
  22. MANN, Raymond A. Bashaw [online]. Washington DC: Naval History & Heritage Command, rev. 2006-02-27 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  23. Rasher [online]. Washington DC: Naval History & Heritage Command, rev. 2005-09-23 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  24. Lacroix & Wells, str. 579 a 763
  25. Submarine Operations Research Group Attack Data: USS Bergall (SS-320) [online]. combinedfleet.com [cit. 2011-02-20]. Dostupné online. (anglicky)
  26. Submarine Operations Research Group Attack Data: USS Blower (SS-325) [online]. combinedfleet.com [cit. 2011-02-20]. Dostupné online. (anglicky)
  27. Submarine Operations Research Group Attack Data: USS Guitarro (SS-363) [online]. combinedfleet.com [cit. 2011-02-20]. Dostupné online. (anglicky)
  28. GILL, George Hermon. Royal Australian Navy, 1942–1945. [s.l.]: Australian War Memorial, 1968. (Australia in the War of 1939–1945. Navy; sv. 2). Dostupné online. Kapitola 22 – The British Pacific Fleet Joins In, s. 599. (anglicky)
  29. NEVITT, Allyn D. IJN Nokaze: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2002-07-28 [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky) a NEVITT, Allyn D. IJN Kamikaze: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1998, rev. 2002-07-28 [cit. 2011-02-27]. Dostupné online. (anglicky)
  30. WILLIAMS, Mike. Hyuga: The last months. In: JORDAN, John. Conway Warship 2010. [s.l.]: Anova Books, 2010. ISBN 9781844861101. S. 179 až 183. (anglicky)

Literatura
  • BLAIR, Clay. Silent victory: the U.S. submarine war against Japan. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 2001. ISBN 9781557502179. (anglicky)
  • BUKAŁA, Grzegorz. Lekki krążownik Ôyodo: Niedoszły flagowiec okrętów podwodnych. Morze statki i okręty. Leden 2008, čís. 1, s. 45–59. Dostupné online. ISSN 1426-529X. (polsky)
  • LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. (anglicky)

Externí odkazy
  • HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander; AHLBERG, Lars. IJN ISE: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 2000, rev. 2009-09-02 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN HYUGA: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1996, rev. 2009-09-02 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • HACKETT, Bob; KINGSEPP, Sander. IJN OYODO: Tabular Record of Movement [online]. combinedfleet.com, 1997, rev. 2009-09-04 [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky)
  • MUEHLTHALER, Erich. Topic: ISE & HYUGA - Operation Kita (Feb 1945) ⇒ TROM amendment. In: Japanese Ships & Navy Message Board. [s.l.]: j-aircraft.org, 2011. Dostupné online. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.