Olga Boznańska

Na přání svých rodičů se učila kreslit již od raného dětství. V její době nebyly ženy přijímány na Akademii výtvarných umění. V Krakově tedy studovala soukromě u Kazimierze Pochwalského, Józefa Siedleckého a Adriana Baranieckého a navštěvovala přednášky Konstantyho Górského. Vzhledem k jejímu mimořádnému talentu bylo rozhodnuto, že bude ve studiu pokračovat mimo Krakov.

Busta Olgy Boznańské v Kielce.

Na přání otce odjela v roce 1886 studovat do Mnichova, který byl v té době kulturním centrem. I zde musela studovat mimo Akademii. Vzdělávala se pod vedením německého malíře Carla Kricheldorfa. Navštěvovala mnichovskou Pinakotéku, kde kopírovala díla velkých mistrů. Měla velmi vyhraněné názory na umění a neváhala zaujmout kritický postoj i k práci svého učitele. Kriticky se stavěla i ke svým dílům a díky tomuto přístupu dělala významné pokroky. V roce 1888 se krátce vzdělávala u Wilhelma Dürra. Brzy ale bylo jasné, že přerostla své učitele.

V roce 1889 se osamostatnila a začala svoje práce vystavovat i mimo Mnichov – ve Varšavě, Berlíně, Vídni. Hodně cestovala po Evropě. Dvakrát navštívila i Paříž, její pozdější působiště. Mnohokrát se samozřejmě navrátila do Krakova, kde ale byly odezvy na její umění relativně slabé.

V roce 1894 obdržela ve Vídni zlatou medaili za Portrét malíře Paula Nauena a v Londýně vyznamenání za Portrét miss Mary Breme. V roce 1895 zastupovala prof. Theodora Hummela na Malířské škole v Mnichově.

V roce 1896 jí Julian Fałat (polský malíř, 1853-1929) nabídl místo učitelky na krakovské Akademii výtvarných umění, na které o deset let dříve nesměla ani studovat. Olga Boznańska však místo odmítla. Chtěla zůstat v Mnichově, kde měla spoustu přátel a kde, jak poznala, byly lepší podmínky pro ženu – umělkyni.

V roce 1896 také poprvé vystavovala v Paříži. Na pařížský Salón byly přijaty dva její obrazy. Tehdy to vnímala jako největší možný dosažitelný úspěch.

V roce 1898 se do Paříže, tehdejšího centra umění, přestěhovala. V tomto roce vystavovala v Krakově, Mnichově, Berlíně a Paříži.

Pracovala velmi intenzivně. Její paleta se postupně začala projasňovat, namísto plátna stále častěji používala lepenku, na jejímž povrchu zůstávají barvy matné. To jí umožnilo dosahování zajímavých koloristických efektů bez toho, aby musela měnit škálu používaných barev. Nejraději používala šedou barvu, které postupně dokázala dodávat stále další barevné odstíny od studených až po teplé.

V roce 1901 poprvé vystavovala v Carnegie Institute v Pittsburghu (USA). Téhož roku francouzská vláda koupila do státních uměleckých sbírek její obraz „Bretonka“ a o tři roky později potom „Portrét slečny Dygatové“. Postupně dostávala stále více zakázek na portréty. Ve francouzském odborném i denním tisku se množily recenze na její práci, vesměs velmi pozitivní. S úctou se o její tvorbě vyjadřovali i tehdejší významní kritici jako např. Roger Marx, či Louis Vauxcelles. Zdůrazňovali především psychologickou hloubku děl a autorčin výjimečný cit pro barvu a subtilitu barevné harmonie.

V roce 1907 získala stříbrnou medaili v Carnegie Institute v Pittsburghu. V roce 1912 na výstavě v Pittsburghu reprezentovala Francii spolu s Claudem Monetem a Augustem Renoirem. Ve stejném roce byla oceněna stříbrnou medailí na mezinárodní výstavě v Amsterdamu a také se stala prezidentkou Sdružení polských umělců „Sztuka“.

Do počátku první světové války věhlas Olgy Boznańské stále stoupal. Po válce se ale objevila řada nových směrů. Umění, stejně jako poválečný svět, bylo rvavé, intenzivní často soustředěné na okamžitý efekt. Umění Olgy Boznańské bylo pravým opakem. Stále klidnější, uzavřené do sebe, ve své hloubce nenápadné. Zakázek znatelně ubývalo.

V roce 1923 její obrazy znovu reprezentovaly francouzské umění na výstavě v Pittsburghu. V roce 1934 jí byla udělena polská státní cena, která na nějaký čas vylepšila její finanční situaci. Několik jejích obrazů koupilo polské Ministerstvo zahraničních věcí a také varšavské Národní muzeum. V roce 1937 získala Velkou cenu na Světové výstavě v Paříži. Jejím posledním velkým úspěchem pro ni byla účast na benátském Bienále v roce 1938, kde prodala pět obrazů.

• 
  „Cyganka” (1888)
• 
  „Bretonka” (1889/1890)
• 
  „W Wielki Piatek (Zakonnica)” (1890)
• 
  „Portret malarza Pawła Naumena” (1893)
• 
  „Wnętrze” (1906)
• 
  „Niemowlę ze smoczkiem” (1906)