České a moravské malířky portrétů

Růžena Zátková: Marinetti

První malířkou profesionálkou a malířkou portrétů byla Barbora Krafftová (1764–1825). Narodila se v Jihlavě baroknímu malíři J. N. Steinerovi, který ji učil malovat. Dále se vzdělávala ve Vídni, kde se vdala a odstěhovali se s manželem do Salcburku. Stala se známou portrétistkou a v roce 1819 dostala od sběratele zakázku na portrét Mozarta. Slavný portrét vytvořila na základě tří rodinných portrétů a rad Mozartovy sestry, která ještě žila. Ta určila její portrét za Mozartovi nejpodobnější a dnes je nejznámějším.[2] Další slavný portrét vznikl v Římě, kam se po svatbě s ruským diplomatem odstěhovala Růžena Zátková (1885–1923), žačka Antonína Slavíčka a mnichovské akademie. Po inspirativním seznámení se s futuristy experimentovala. V roce 1921 vytvořila osobitý portrét zakladatele futurismu F. T. Marnettiho, dynamický portrét, vyjadřující energii geniálního[3] tvůrce. Portrétistka Marie Mullerová (1847–1935) se narodila ve Vídní, ale rodiče a prarodiče jejího otce litografa, pocházeli z Čech a Moravy. Od muzea města Vídně dostala v roce 1901 zakázku na portrét moravské spisovatelky Marie von Ebner Eschenbachové (1830–1916), která žila ve Vídni i ve svém rodišti Zdislavicích u Kroměříže a za 10 let od vzniku tohoto portrétu byla navržena na Nobelovu cenu. Marie Mullerová vytvořila její portrét v oleji a ještě poetičtěji v pastelu v roce 1901. Malovala i portréty rodiny Dubských.[4] Významná polská malířka Olga Boznaňská (1865–1940) studovala v Mnichově než se trvale usadila v Paříži. V Mnichově ji často navštěvovala česká malířka Helena Emingerová (1858–1943), která studii jejího portrétu přenesla do litografie a vytvořila Podobiznu malířky Olgy Boznaňské (1899), v netradiční póze otočenou ke stojanu, elegantní a plnou odhodlání se štětcem v ruce. Tímto portrétem povýšila Emingerová českou grafickou tvorbu na uměleckou úroveň.[5] Dcera známého krajináře Julia Mařáka Pepa Mařáková (1872–1907) tíhla k portrétní tvorbě. V roce 1897 vystavila na výstavě Krasoumné jednoty vlastní podobiznu s otcem. Je to její mistrovské dílo. Malířka ve stínu svého otce, s podlomeným zdravím a v zajetí dekadentního symbolismu patřila k těm umělcům, kteří zemřeli předčasně a nemohli plně rozvinout svůj talent.[6]

Pepa Mařáková: Autoportrét s otcem

Významné malířky, které zůstaly v Paříži a věnovaly se portrétu, byly Marie Galimberti – Procházková a Věra Jičínská. Marie Galimberti Provázková (1880–1951) přijela do Paříže v roce 1907 a vzdělávala se v soukromých akademiích, např. u Fernanda Legéra. Malovala portréty známých a z nich vynikly dva portréty malované se svobodně volenými barvami, kubistickými tvary s výraznými rysy obličeje. Jeden má název Ženský portrét I (Sedící žena) a Ženský portrét II (Žena ve fialových šatech) z roku 1915. Míra svobody, výtvarného citu a exprese je na vysoké úrovni.

Malířka Věra Jičínská (1898–1961) žila v Paříži od roku 1923, kde také soukromě studovala. Od roku 1925 u A. Lhoty, malíře analytického kubismu. Ovlivněna jeho stylem namalovala i spolužačku Ninu Nidermullerovou a další portréty. Později se vydala vlastní cestou. Poslední portrét modelky a tanečnice Lydie Wisiakové z roku 1930 z doby odjezdu z Paříže naznačuje cestu, jakou by se vydala v portrétu dále, kdyby se nevrátila do vlasti. Protáhlý obličej Lydie, krk, štíhlé dlouhé prsty a smutný výraz směřují k duchovnosti.[7]

Helena Emingerová: O. Boznaňská

Pepa Mařáková byla z českých malířek první, která v malbě odkrývala psychické nitro portrétovaných včetně svého. Následovalo ji několik dalších malířek:

Marie Galimberti – Provázková svůj autoportrét namalovala v roce 1940 s barevnou šálou kolem krku, expresívní, se smyslem pro silný výraz i barevnost, kterou ale volí zcela svobodně. Tváří se neradostně, musela překonávat válečné trýzně a samotu.

Linka Procházková vytvořila autoportrét dva roky po tom, co se stala jako jediná žena členkou progresívní skupiny Osma a to v roce 1911.V rámci cílů této skupiny se orientuje na obrazovou stavbu a hutné barvy volí nezávisle na realitě. Vyjadřují její citovost.[8]

Věra Jičínská v autoportrétu z Paříže, kde tvořila od roku 1923 do roku 1930, zachytila sebe v kubizujícím stylu jako bohémku s cigaretou v ruce s pařížským šarmem. Brzy ale takový život musela opustit příjezdem do Čech jako vdaná žena a matka. Experimentovala i s abstrakcí.

Růžena Zátková v roce 1913 odjela se skupinou latinskoamerických malířů na Mallorku. Vznikl zde kromě krajin i její obdivovaný autoportrét s dekorativním pozadím. Pevnou linkou oddělila svůj portrét z profilu, kterým se snažila vyjádřit duchovno, mysl i cíle. Dnes je nezvěstný.

Zdenka Burghauserová byla všestranná malířka, která se s nečekanou smrtí své mladší sestry vyrovnávala ve svém autoportrétu od roku 1920–1924. Její smutek nad smrtí sestry byl nekonečný, plný otázek bez odpovědí, hluboký, což se projevuje především v pohledu očí.[9] Autorka také namalovala čtyřportrét, který je parafrází na Paridův soud.

Vilma Vrbová-Kotrbová při práci ve svém ateliéru

Vilma Vrbová Kotrbová (1905–1993) od začátku své malířské dráhy malovala dětské portréty. Smutné děti stojící nebo sedící, nebarevné. V roce 1958 u ní ale nastal veliký obrat, když studovala barevnost barokních maleb. Vznikaly plošnější obrazy zářivě barevné, zajímavých kompozic. Vyjadřovaly přirozený pohyb dítěte a jeho poetický svět, vztah k matce i k přírodě. Přitažlivé obrazy byly řazené mezi tzv. „český fauvismus“.[10] Malířka Milada Marešová (1901–1987) malovala děti ráda. Na rozdíl od dospělých, které viděla s kritickým a ironickým odstupem, děti malovala magickými barvami a s jejich poetickou duší. Pro děti ilustrovala i pohádkové knihy.[11]

Malířky narozené od roku 1764 do roku 1905 dosáhly v některých svých portrétních dílech pozoruhodných výsledků. Obohatily nejen českou portrétní tvorbu, ale v portrétech nás přesvědčují i o velké míře své originality.