Obrana Sókratova

V úvodu své obhajoby se Sókratés promlouvá k porotcům. Říká, že jejich mysl byla otrávena jeho nepřáteli už když byli mladí a tedy ovlivnitelnější. Pověst o jeho údajném sofismu pochází od jeho nepřátel, kteří jsou závistiví a zlomyslní. Jejich jména nezná s výjimkou Aristofana. Později vyvrací obvinění o kažení mládeže tím, že samotná myšlenka o úmyslném škození je nekonzistentní.

Sókratovy problémy začaly zjevením. Cherefón, jeho někdejší přítel, šel do věštírny v Delfách, aby se zeptal, jestli je někdo chytřejší než Sókratés. Když mu Cherefón tlumočil, že podle Apollóna nikdo není chytřejší než Sókratés, vzal tuto odpověď jako hádanku. Ví totiž, že nemá malou ani velkou moudrost. Také ale ví, že je proti přirozenosti boha lhát.

Rozhodl se proto rozluštit tento paradox. Systematicky kladl otázky politikům, básníkům a řemeslníkům. Zjistil, že politici nejsou - jak si to o sobě myslí a jak si to o nich myslí lidé - moudří a básníci nerozumí tomu, co napsali přesně tak jako proroci a jasnovidci nerozumí tomu, co říkají. Řemeslníci se také ukázali být domýšlivými. Sókratés se tedy ptá: "Byl bych raději podvodníkem jako lidé, se kterými jsem mluvil, nebo budu radši sám sebou?" Sókratés porotě odpovídá, že raději by byl sám sebou než kýmkoliv jiným.

Toto dotazování Sókratovi přineslo pověst otravného a dotěrného člověka. Svou životní misi interpretuje jako důkaz toho, že pravá moudrost náleží bohům a že lidská moudrost a lidské úspěchy mají malou nebo žádnou hodnotu.

Tím, že Sókratés odhalil pravou příčinu předsudků existujících vůči němu, obrací se k dalším obviněním: kažení mládeže a ateismus.

Jeho prvním krokem je obvinění svého žalobce Meléta (jeho jméno doslovně znamená 'ten, který se stará' nebo 'starostlivý'), že mu ve skutečnosti nezáleží na tom, o čem prohlašuje, že se o to stará. Během výslechu argumentuje, že nikdo by záměrně nekazil jiného člověka. Problém kažení je důležitý ze dvou důvodů: za prvé, zdá se být základem pro obvinění vznesená proti němu a zadruhé, pokud bude uznán vinným, bude to kvůli Aristofanovi, který zkazil mysl publika hrou vytvořenou před asi 24 lety. Sókratés pak přejde k druhému obvinění, podle něhož je ateistou. Při křížovém výslechu Melétos získá protimluv. Přinutí Meléta tvrdit, že je ateistou, který věří v nadpřirozené působení a polobohů. Sókratés prohlásí, že ho přistihl při rozporuplném tvrzení a ptá se soudu, zda pro něj Melétos nevytvořil jakýsi inteligenční test, kterým chce zjistit, zda dokáže odhalit logický rozpor.

Sókratés zopakuje své tvrzení, že to nebudou formální obvinění, která ho zničí, ale spíše drby a pomluvy. Nebojí se smrti, protože se více stará o to, zda jedná správně nebo nesprávně. Tvrdí, že ti, kteří se smrti bojí, prokazují svou nevědomost. Nemohou totiž vědět, zda smrt není velkým požehnáním. Pokládají ji za zlo, i když nevědí, zda ve skutečnosti zlem je. Sókratés zde opět poukazuje na fakt, že jeho moudrost spočívá ve vědomí toho, že nic neví.

Dále prohlašuje, že člověk se má řídit zákonem - lidským a božským. Pokud je však mezi těmito dvěma rozpor, přednost má zákon božský: "Muži Atén, jsem váš vděčný a oddaný služebník, ale větší poslušnost jak vám dlužím Bohu; a dokud mám život a sílu, neustanu v praktikování filozofie." Protože Sókratés si vyložil delfskou věštbu tak, že byl vybrán, aby nabádal Athéňany k větší uvědomělosti o dobru a pravdě, nepřestane se zkoumáním a dokazováním, i pokud by mu to měli zakázat a to i tehdy, pokud by byla obvinění stažena. "Nestydíte se, že se soustředíte na to, abyste získali čest a pověst a co nejvíce peněz, a přitom málo dbáte na moudrost, pravdu a zdokonalování své duše?"

Ve vysoce zanícené části dialogu Sókratés tvrdí, že Atény nikdy nepostihlo takové dobro jako jeho starost o jeho spoluobčany, že blahobyt je důsledkem dobra (a ne opačně), že Bůh nedovolí, aby zlý člověk ublížil dobrému, a že - což je nejsilnější prohlášení, které vyvozuje ze své role - on je bodajícím ovádem a stát líným koněm "a jak je den dlouhý, nikdy nepřestanu objasňovat, tu a tam, kdekoliv burcovat, přesvědčovat a kárat každého z vás."

Tvrdí, že nikdy nebyl takovým učitelem, který by vštěpoval poznání jiným. Proto nemůže být považován za odpovědného, pokud se nějaký člověk stal zlým. Pokud někoho zkazil, proč nepředstoupil jako svědek? Nebo pokud si neuvědomuje svou zkaženost, proč nepředstoupil někdo z příbuzných místo něj? Mnoho takových příbuzných je však zde na jednání přítomných, aby ho podpořili.

Sókratés uzavírá tuto část dialogu tím, že porotě připomíná, že se neuchýlí k obvyklým emotivním činům a argumentům. Nerozpláče se, nenechá předstoupit své tří syny, aby ovlivnili porotce. Nebojí se smrti a nebude ani jednat v rozporu se svojí náboženskou povinností. Spoléhá úplně na důsledné argumentování a pravdu, kterou prezentuje svůj případ.

Sókratés je těsným rozdílem hlasování uznán vinným. Platón nikde neuvádí počet porotců a ani počet hlasů proti němu a za jeho osvobození,[5] Sókratés však říká, že pokud by získal jen o 30 hlasů víc, byl by osvobozen. Mnozí odborníci se domnívají, že počet porotců byl 500 nebo 501.[6]

Bylo tradicí, že obě strany, obžaloba i obžalovaný, navrhly trest. Soud pak vybíral z těchto návrhů. V této části si Sókratés znepřáteluje soud ještě víc, když přemýšlí nad svým návrhem. Poukazuje na to, že hlasování bylo těsné. Použije i jakýsi černý humor, když říká, že Melétos by byl pokutován, kdyby nedosáhl zákonem stanoveného 1/5 počtu hlasů poroty (aby se zabránilo zneužívání soudu podáváním lehkovážných žalob, žalující strana byla těžce pokutována, pokud počet hlasů porotců nepřesáhl toto číslo). Pokud předpokládáme, že porotců bylo 500 (nebo 501), obžaloba musela získat minimálně 100 hlasů. V tomto případě žalující strana nedosáhla jen tolik. Vyhrála.

Sókratův návrh musel porotce rozčílit: jako někdo, kdo činil Aténám dobro, chce pokrmy zdarma v Prytaneu - v jedné z důležitých budov, kde byli baveni vítězní generálové, vítězové olympijských her a další přední lidé.

Nakonec Sókratés zváží a vyloučí možnost uvěznění a vyhnanství. Souhlasí však se zaplacením pokuty, ale jelikož má málo prostředků, může si dovolit dát jen 100 drachem. Toto byla malá částka ve srovnání s trestem, který navrhla obžaloba, což porotcům nedávalo moc na výběr. Sókratovi podporovatelé okamžitě zvýšili částku na 3 000 drachem; v očích poroty to však také nebyla dostatečná alternativa vůči trestu smrti.

Porota rozhodla o trestu smrti vypitím jedu.

Platón naznačuje, že většina porotců hlasovala ve prospěch trestu smrti. Neudává však přesné číslo. Naším jediným zdrojem v této věci je Díogenés Laertios, který tvrdí, že trest smrti získal o 80 hlasů víc než samotné hlasování o Sókratově vině, či nevině. Detaily této zprávy jsou však sporné.[7] Někteří odborníci z tohoto usuzují, že Sókratova řeč porotu rozčílila.[8]

Sókratés v této části reaguje na verdikt. Nejprve mluví k těm, kteří hlasovali pro jeho smrt. Tvrdí, že ne nedostatek argumentů vedl k jeho odsouzení. Byla to jeho neochota ponížit se obvyklými emotivními apely, které jsou očekávány od obžalovaných stojících před smrtí. Opět trvá na tom, že vyhlídka smrti neosvobozuje jednotlivce od následování cesty dobra a pravdy.

Prorokoval, že mladší a drsnější kritici ho budou následovat a podrobovat Athéňany ještě detailnějšímu zkoumání jejich životů. Těch, kteří hlasovali za jeho osvobození, Sókratés povzbuzuje: Říká, že jeho "daimon" (vnitřní hlas) ho nezastavil ve vedení obhajoby takovým stylem, jakým ji dělal, což je znak toho, že činil správně. Jako důsledek z toho vyplývá, že smrt musí být požehnáním. Buď je zničením (přinášejíc tak věčný klid od všech starostí a proto není ničím, čeho by se bylo třeba obávat) nebo přechodem na jiné místo, kde potkáme duše slavných lidí jako Hésiodos a Homér a hrdinů jako Odysseus. S těmito může Sókratés pokračovat ve svém poslání.

Sókratés uzavírá svou obhajobu tím, že necítí žádný odpor vůči těm, který ho odsoudili a obvinili. Žádá je, aby se postarali o jeho tři syny. Když budou vyrůstat, ať se ujistí, že budou upřednostňovat dobro před sobeckými zájmy.