Lachés (dialog)

Lysimachos a Melesias, synové slavných otců, se snaží poskytnout svým synkům co nejlepší vzdělání. Kdosi jim řekl, že součástí výchovy by měl být i výcvik v boji ve zbroji (řec. ὁπλομαχία, hoplomachia), to je v antickém šermu,[7] či spíše v šermířské akrobacii.[5] Požádali o radu vojevůdce Lachéta a Nikia a spolu s nimi se podívali na představení šermířského mistra Stésilea, jenž předváděl své umění. Na návrh Lachéta žádají o radu i Sókrata. Ten slíbil, že se vynasnaží poradit, bude-li moci, ale napřed ať mluví Nikias a Lachés, mužové starší a zkušenější.

Nikias zdůvodňuje užitečnost šermu pro mladé muže. Uvádí, že výcvik v šermířském umění podporuje fyzickou zdatnost, připravuje mladíky na vojenské úkoly, poskytuje výhodu oproti nevyškoleným soupeřům, pomáhá porozumět vojenské strategii. Toto umění prý u každého muže zvyšuje nebojácnost a zmužilost v boji.

Lachés naproti tomu argumentuje proti nutnosti výcviku v šermířství. Tvrdí, že Sparťané, kteří se znamenitě vyznají ve válečném umění, tento výcvik nepraktikují. A také nikdo z instruktorů šermířství se dosud nevyznamenal ve skutečné válce. Proto nestojí za to, aby člověk tento výcvik podstupoval.

Melésias a Lysimachos žádají Sókrata, aby rozhodl, které mínění je správné. Sókratés se nejprve snaží objasnit, jaké je skutečné téma jejich diskuse. Kdykoli někdo o něčem uvažuje za nějakým účelem, je předmětem rozmýšlení onen jeho účel, a ne to, co je jen prostředkem. Vlastním cílem přece není výcvik v šermování, ten má být jen jedním z prostředků výchovy chlapců. Hlavní otázkou je péče o charakter oněch mladých mužů. „Tedy k tomu je třeba hleděti, zda je někdo z nás odborníkem v pěstování duše a je s to krásně ji vypěstovat."[8] Zároveň se Sókratés přiznává, že nemá kvalifikaci v tomto oboru, a předpokládá, že Lachés a Nikias se buď sami vyznají v pěstování charakteru, nebo znají odborníky v této oblasti. Sókratés navrhuje zeptat se obou vojevůdců, zda mají takové odborné znalosti. Generálové posléze slibují, že poskytnou své zkušenosti.

Podle Sókrata jde o to, jakým způsobem by měla přistoupit zdatnost k duším chlapců, aby je učinila lepšími. K tomu potřebujeme vědět, co je zdatnost (řec. ἀρετή, areté; překládáno též jako ctnost). „Neboť kdybychom snad ani naprosto nevěděli o zdatnosti, co to asi je, jakým způsobem bychom mohli komukoli o té věci radit, jak by jí nejlépe nabyl?"[9] Při jakékoli výuce musíme tápat, pokud nevíme, co se pokoušíme učit. Uvažovat však hned o celé zdatnosti považuje Sókratés za příliš veliký úkol. Je třeba nejprve prozkoumat, zdali je dostatečné naše vědění o některé její části, což bude pravděpodobně snadnější. Ke zkoumání vybírá tu část, k níž se zdá směřovat výcvik v šermu, tedy statečnost. Otázka, co je statečnost (řec. ἀνδρεία, andreia),[pozn. 2] je pak skoro až do konce dialogu předmětem diskuse.

Vojevůdce Lachés soudí, že podat výměr statečnosti není nesnadné: „jestliže by totiž někdo chtěl vytrvávaje v šiku brániti se proti nepřátelům a neutíkal, dobře věz, že ten by byl statečný."[11] Sókratés namítá, že Lachétova definice je specifická pro vojenskou pěchotu. V některých válečných situacích je však možno projevit statečnost i na ústupu. A existuje přece statečnost i v době míru: na moři, vůči nemoci, bídě, statečnost občanská, prostě statečnost v různých životních situacích. Ptá se, co je společného všem těmto formám statečnosti.

Lachés uznává námitky a nabízí výměr obecnější: statečnost je „jakási vytrvalost duše"."[12] Sókratés ukazuje, že předchozí definice byla příliš úzká, ale tato je zase příliš široká. Člověk přece může být vytrvalý ve věcech dobrých i špatných. Vytrvalost spojená s nerozumností může být škodlivá a zlá, a proto nemůže být součástí zdatnosti (ctnosti). Ne každou vytrvalost lze tedy nazvat statečností. Na Sókratovu výzvu se pak pokouší definovat statečnost Nikias.

Nikias míní, že statečnost je „znalost věcí hrozivých i nehrozivých i ve válce i ve všech ostatních věcech.".[13] Lachés však namítá, že znalost je něco rozdílného od zdatnosti. Tak na příklad u nemocí lékaři znají věci hrozivé, můžeme je ale jen proto nazývat statečnými? Všichni odborníci vědí, které věci v jejich uměních jsou hrozivé i které nehrozivé, to však neznamená že musí být stateční.

Poněvadž statečnost definuje jako znalost toho, co je strašné a nehrozné, Nikias popírá, že zvířata mohou být statečná; soudí, že pro statečnost je nezbytná určitá míra moudrosti. Statečnými nelze nazývat ani děti, které se pro nerozumnost ničeho nebojí. Nebojácnost a statečnost není totéž. Nebojácnosti spojené s neprozíravostí je velmi mnoho, a to u mužů, žen, dětí i zvířat. Ale stateční jsou dle Nikia jen ti rozumní.

Dle Sókrata jsou hrozivé ty věci, které způsobují strach, a nehrozivé, které strach nezpůsobují. Strach však nezpůsobují věci minulé, strach je očekávání budoucího zla. U věcí, které jsou předmětem vědění, však není jedno vědění o věcech minulých, jiné zase o věcech přítomných a budoucích, nýbrž jde o jedno a totéž vědění. Je-li tedy statečnost znalostí, pak by měla být znalostí netoliko věcí hrozivých a nehrozivých, tedy jen budoucího zla a dobra, ale znalostí všech věcí dobrých a zlých (minulých, přítomných i budoucích). Znalost celkového životního dobra však jistě přesahuje pojem statečnosti; ta je přece jen částí zdatnosti (areté). Ani Nikiovi se tedy nepodařilo definovat statečnost.

Nakonec tedy Sókratés považuje definice obou vojevůdců za neuspokojivé. Vyznává, že rozhovor zůstal trčet v aporii, v bezcestí, nikdo z přítomných že se nemůže pochlubit, že by na tom byl lépe než druzí, a vyzývá všechny k usilovnému společnému hledání.[14] „My všichni musíme společně hledat co nejlepšího učitele především sami pro sebe – neboť ho potřebujeme – a potom i pro ty chlapce, nešetříce ani peněz, ani ničeho jiného; nechávat však nás samy v tom stavu, v kterém nyní jsme, to neradím.".[15] Na závěr slibuje Lysimachovi, že k němu zítra přijde, aby se o tom poradili.

• ČÁDA, František. Skladba Platonova dialogu Lacheta. In: Listy filologické, ročník 16 (1889). S. 328–336, 410–415. Dostupné online: 1. část, 2. část
• FISCHER, Josef Ludvík. Případ Sokrates. 2. vyd. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1994. 170 s. ISBN 80-7106-110-7. [Rozbor dialogu „Lachés" je na str. 91–95.]
• NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl druhý, [Dílo]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1948. 498 s. cnb000674226. (Stať „Lachés" je na str. 65–68.]
• NOVOTNÝ, František. O Platonovi. Díl třetí, [Filosofie]. 1. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1949. 622 s. cnb000714188. [Stať „Statečnost" je na str. 349–351.]
• PATOČKA, Jan. Platón: přednášky z antické filosofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0. (Stať „Lachés" je na str. 106–120.]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lachés na Wikimedia Commons
• Dílo Laches ve Wikizdrojích (anglicky)
• Digitalizovaná vydání díla Lachés v digitální knihovně Kramerius NK ČR. (česky)