Obléhání Antiochie

Antiochijské hradby

Antiochie byla získána Turky zradou v roce 1085. Turecká nadvláda příliš nezměnila etnické složení obyvatelstva města, ve kterém žili převážně řečtí, arménští a syrští křesťané.[1] Městu vládl turecký velitel Jaghisijan, který sice formálně uznával svrchovanost vládce Ridvána z Aleppa, ale de facto vládl zcela samostatně.[2] Po zprávách o blížícím se křižáckém vojsku byl uvězněn patriarcha města. Křižácká vojska po vítězné bitvě u Dorylea pokračovala dále k Antiochii. Když dorazili ?20. října 1097 k městu, byli překvapeni jeho rozlehlostí a také pevností hradeb, jejichž délka byla 12 kilometrů. Zavrhli myšlenky na přímý útok a rozložili se kolem města. Křižácké vojsko však nebylo tak velké, aby mohlo oblehnout celé město a všechny brány.

… Prvotní nadbytek potravin byl po několika týdnech vystřídán nedostatkem. Veškeré zásoby i celé okolí města bylo vyjedeno. Křižácké vojsko muselo vzít za vděk koňmi, velbloudy, osly, psy a dokonce prý i krysami.[3] Ve vyhladovělém vojsku se začaly šířit nemoci i dezerce. Když se na konci roku stávala situace kritickou, rozhodli se vůdcové výpravy pro vyslání zásobovací výpravy. Brzy po vánocích vyrazil Bohemund spolu s Robertem Flanderským a větším množstvím vojáků. Odchodu této početné skupiny se pokusili využít k útoku obležení Turci. Především zásluhou Raimonda z Toulouse se podařilo jejich útok odrazit. Zásobovací výprava zatím zcela neočekávaně narazila na turecké vojsko, které na pomoc Antiochii vyslal emír Dukak z Damašku. Přes tureckou přesilu a přes moment překvapení se křižákům podařilo zvítězit. Ztratili však tolik mužů, že poražené nepronásledovali. Vyplenili několik vesnic a vrátili se zpátky do tábora před Antiochií s mnohem menším množstvím jídla, než si původně doufali obstarat.[4][5] Před úplnou katastrofou zachraňovaly křižácké vojsko jen dodávky potravin z Kypru a od arménských knížat z Tauru.[6]

Nepřízeň počasí a nedostatek potravin vedly k tomu, že se v křižáckém vojsku rozmáhaly dezerce. Mezi těmi, kteří zvolili útěk od Antiochie byl i Petr Poustevník, kterého ale později dostihl Tankred a přivedl jej zpět.[6] Z důvodu nedostatečného zásobování se také zhoršoval vztah mezi křižáky a byzantským kontingentem vedeným Tatikiem. Tatikios se začátkem února i se svými vojáky stáhl do Sv. Symeonu odkud odplul do Byzance.[8] K odchodu byzantských vojáků možná přispěly i zprávy o blížícím se vojsku Ridvána z Aleppa. Klesající morálku poněkud pozvedlo vítězství nad tureckým vojskem, které na pomoc Antiochii vyslal emír Ridván z Aleppa. Důležitější se však ukázaly posily z Itálie a také obléhací stroje s obsluhou, které jim poslal císař Alexios. Teprve poté měli křižáci dost sil na to, aby město zcela obklíčili.

V té době Bohemund z Tarentu navázal kontakt s některými členy posádky obleženého města, kteří byli ochotni v dohodnuté chvíli křižáky do města vpustit.

V noci z 2. června na 3. června 1098 byl plán uskutečněn a celé město s výjimkou citadely padlo do rukou křižáků.[10] Jaghisijan utekl z města, ale byl zabit arménskými ozbrojenci.

Vraždění v Antiochii (středověká iluminace)

Přes dobytí města stále zůstávala v tureckých rukou citadela. Křižáci se v dobyté Antiochii nestačili ani zotavit a sami se po několika dnech stali obleženými. Už 7. června město oblehla Körbughova armáda. Situaci ztěžovalo to, že Antiochie byla po dlouhém obležení prakticky bez zásob a křižáci nebyli připraveni na dlouhé obléhání.[12] Z tohoto důvodu mnozí křižáci dezertovali před tím než bylo obležení dokončeno. Byli mezi nimi např. i Bohemundův švagr Vilém Grant-Mesnil a Vilém z Melunu, kteří se později připojili ke Štěpánovi z Blois a vydali se zpátky do Konstantinopole.[13]

Samotné dobytí města situaci křižáků příliš nevylepšilo. V městě po dlouhém obléhání nebyly už žádné zásoby potravin a křižáci ani nebyli schopni obsadit vojensky celé hradby. Poté, co 9. června Körbugha dokončilo obležení města, zmocnila se obléhaných panika. V této situaci pomohla křižákům nečekaná událost.[15] Dne 10. června si u Raimonda z Toulouse vyžádal slyšení chudý provensálský křižák Petr Bartolomeus. Sdělil mu, že již delší dobu má vidění, ve kterém se mu zjevuje svatý Ondřej, který mu sdělil, že v Antiochii se nachází kopí, kterým byl proboden Kristův bok. Přestože biskup Adhémar se k celé situaci stavěl nedůvěřivě, hrabě z Toulouse přislíbil, že se bude osobně podílet na hledání „svatého kopí“. Následně 15. června se začalo kopat v kapli na místě, které označil Petr Bartolomues. Ve vykopané jámě se nic nepodařilo nalézt. Teprve až do jámy sestoupil sám Petr nalezl po chvíli kopání vzácnou relikvii.[16]

Nález kopí sice vedl ke zlepšení morálky v křižáckém vojsku, ale na samotnou situaci křižáků v obleženém městě, kde se jim nedostávalo potravin, nemohl mít velký vliv.[16] Křižáci se proto pokusili s Körbughou vyjednávat, ale po krachu jednání, přesvědčil snadno Bohemund ostatní velitelé, aby se rozhodli pro bitvu.

Bitva u Antiochie

Ráno v pondělí 28. června vyvedl vojsko do boje rozdělené do šestí oddílů. Prvnímu složenému z Francouzů a Vlámů veleli Hugo z Vermandois a Robert Flanderský, druhému tvořenému Lotrinčany Godefroy z Bouillonu, třetímu složenému z Normanů z Normandie velel Robert Normandský. Čtvrtý oddíl tvořili Provensálci a vedl je biskup Adhémar z Le Puy, protože Raimond z Toulouse byl nemocný. Pátý a šestý oddíl tvořili Normané z Itálie a veleli jim Bohemund a jeho synovec Tankred. Nemocný Raimond zůstal s asi 200 muži uvnitř města, aby zabránil nebezpečí nepřátelského výpadu z citadely. Jedním z problému, se kterým se křesťanské vojsko před bitvou potýkalo, byl nedostatek koní. V době příchodu k Antiochii bylo v křesťanském vojsku asi 1 000 koní, což znamenalo, že čtyři z pěti rytířů museli bojovat opěšalí. Během obléhání Antiochie, ale klesl počet koní na pouhých 100-200. Většina rytířů a mezi nimi i mnoho slavných a mocných mužů, tak muselo bojovat jako pěšáci, případně byli nuceni osedlat osly a muly. Dokonce i Robert II. Flanderský a Godefroy z Bouillonu byli přinuceni se před bitvou doprošovat o koně.[18] Na muslimské straně navrhoval Körbughův velitel Wassab, aby zničili křesťanské vojsko po jednotlivých částech, ale Körbugha dal přednost tomu, aby je zlikvidoval najednou.

Když se z počátku nevyvíjela bitva podle Körburghových představ, mnoho z emírů opustilo i se svými jednotkami turecké vojsko. Mezi prvními, kteří dezertovali byl Dukak z Damašku, který už měl informace o fatimovské invazi do Palestiny. Aby získal čas k obnovení pořádku ve svých jednotkách, pokusil se Körburgha zastavit křižácké vojsko zapálením suché trávy, ale mase křižáckých vojáků se podařilo oheň udusat. Körbugha se vrátil zpět do Mosulu s pouhým zbytkem své armády a jeho prestiž a moc byly zničeny. Po křižáckém vítězství kapitulovala i posádka citadely, která se ale vzdala výhradně Bohemundovi, který snad už předem s nimi uzavřel tajnou dohodu.[20][21]

Biskup Adhemar z Le Puy

Brzy po vítězství utrpěla výprava velkou ztrátu, když na následky epidemie zemřel biskup Adhemar z Le Puy.[22]

Epidemie v Antiochii (středověká iluminace)

Po Adhemarově smrti zbývající vůdcové výpravy poslali dopis papeži Urbanovi, ve kterém jej informovali o dobytí Antiochie a o smrti papežského legáta. Zároveň v dopise vyzvali papeže, aby se ujal vedení výpravy.[24] Hugo z Vermandois, kterého křižáci vyslali k byzantskému císaři, měl Alexiovi vylíčit situaci a požádat jej, aby se připojil co nejdříve ke křižákům a ujal se vlády v dobyté Antiochii. Křižáci totiž byli informováni o tom, že císař v průběhu roku 1097 osvobodil od Turků Lydii a na jaře 1098 pokračoval v tažení dále na východ. Během Alexiova tažení však k němu dorazil Štěpán z Blois utíkající od Antiochie, který císaři vylíčil situaci křižáků jako beznadějnou. Alexius se poté rozhodl zbytečně neriskovat a stáhnout se i s vojskem do Konstantinopole, kde jej na podzim zastihl Hugo. V té době už bylo pozdě na organizování výpravy na východ a tak následující měsíce strávili křižáci spory o vládu nad Antiochií. Navíc vůdcové křížové výpravy, kteří neznali důvody Alexiova rozhodnutí, chápali jeho chování jako zradu.[25]