Český les

Archeologické nálezy na území Českého lesa jsou rozptýlené a vzácné až do doby knížecí. Existují však nálezy z nejmladšího paleolitu (okolo 10 000 př. n. l.) z míst pozdější obce Labuť, nebo z oblasti Sedmihoří v době antické. Většinu území ale zabíral těžko prostupný, hluboký les. První systematičtější osidlování, a s tím spojené odlesnění, je spojené s rozmachem klášterů v Kladrubech, Teplé a ve Waldsassenu ve 12. a 13. století.[2]

Svou neprostupností vytvářel Český les přirozenou zemskou hranici. Jeho obranná pohraniční funkce byla ještě posílena příchodem Chodů, kteří do Českého lesa přišli nejpozději v poslední čtvrtině 13. století, a také zřízením tachovského manského obvodu. Jak Chodové, tak tachovští manové (rytíři) měli mimo jiné za povinnost provádět pohraniční kontrolu a plnit obranné povinnosti v případě války. Do 16. století byl Český les obyvateli využíván především jako zdroj dřeva a lovecký revír. Na konci 16. století přešlo v roce 1596 přimdské panství z královských rukou do rukou šlechty a o dva roky později následovalo i tachovské panství. Tímto odprodejem zanikl také tachovský manský obvod, manové získali své statky do svého vlastnictví a nebyli králi dále povinni pohraniční službou.[3]

K zásadní změně majetkových poměrů pak došlo po bitvě na Bílé Hoře, kdy byla velká část českoleských panství odebrána majitelům, kteří se účastnili českého stavovského povstání a prodána novým majitelům. V severní oblasti Českého lesa vznikla čtyři velká panství, z nichž každému připadla také podstatná část lesních pozemků. Nejseverněji leželo chodovoplánské panství, které koupili Heimhausenové, potom dále na jih plánské panství, které koupili Šlikové, tachovské panství, které získal Jan Filip Husmann a ještě jižněji pak přimdské panství (později s velkostatkem Velké Dvorce), které získali Kolovraté Krakovští. Drobná panství v Dlouhém Újezdě, Pořejově a Studánce byla postupem času připojena k tachovskému panství, jiná menší panství v Lesné a v Zahájí si svou nezávislost uchovala.[3]

Ve vojensky klidnějších dobách po třicetileté válce začal upadat význam Českého lesa jakožto prvku hraniční obrany a s tím upadal i význam zdejších Chodů. Noví majitelé panství také začali lesní území ve stále větší míře průmyslově využívat ve sklářství, papírnictví a železářství.[4]

První primitivní sklářské hutě v Českém lese nebyly příliš trvalého charakteru a často se stěhovaly. První stálejší hutě začali ve druhé polovině 16. století stavět Švamberkové, kteří sídlili v Přimdě. Ti založili Starou Huť u Hostouně, dále sklárnu ve Svaté Kateřině a později také v Dianě, Kolmu a Rozvadově. Ještě před třicetiletou válkou fungovala také sklárna Draxelhütte poblíž Jedliny a sklárna v Zahájí, kterou si zde zřídil sklářský podnikatel P. Schürer.[5]

V osmnáctém století pokračoval rozvoj sklářství v Českém lese. V době, kdy zahájské panství vlastnili Lobkovicové byla založena Stará Knížecí Huť (kol. 1710) a Nová Knížecí Huť (před 1734). V sousedním panství Lesná fungovala nejpozději od roku 1728 Schönwaldská huť. Na tachovském panství byla v první polovině 18. století postavena sklárna ve Zlatém Potoce (1736) a dále Pavlova Huť (před 1740) a Kollerova Huť (kolem 1746). Kollerovu huť založil podnikatel František Koller, majitel zámku Nové Sedliště. Do konce 18. století přibyly na tachovském panství ještě sklárny v Ostrůvku (před 1776) a ve Sklářích (po 1793). Pod velkodvoreckém panství patřila sklárna v Hraničkách (kolem 1716) a později také sklárna poblíž Nové Vsi.[5]

Ještě v devatenáctém století vznikly dva nové sklářské podniky - oba v prostorech bývalých železáren. První sklářský podnik vznikl v roce 1880 v Lučině a druhý v roce 1886 ve Frauentálu. Frauentálská sklárna fungovala jako jediná ještě v dobách první československé republiky.[5]

Kromě názvů několika vesnic, které vznikly kolem skláren, dalo místní sklářství jméno také jednomu z vrcholů Českého lesa - Sklářský vrch. Nachází se na půl cesty mezi Lesnou a Starou Knížecí Hutí.[5]

Po podepsání Mnichovské dohody Británií, Francií, Itálií a Německem v roce 1938 připadl celý Český les Německé říši. Po skončení války bylo německé obyvatelstvo donuceno své domovy trvale opustit a do oblasti přicházeli dosídlenci z Československa, Volyně (dnes součást Ukrajiny) a Rusíni z Rumunska. Desítky vyprázděných obcí v hraničním pásmu byly v padesátých letech 20. století zbourány nebo nechány ladem, krovy a dřevěnné vybavení domů byly odvezeny především na Slovensko. Některé pohraniční obce (např. Bažantov) byly později zrekonstruovány, ale nenašli se zájemci, kteří by se v nich usídlili a tak tyto obce opět zchátraly.[6]

Vybudováním železné opony začal Český les opět plnit svou dřívější hlavní funkci obrany pohraničí - místo Chodů a tachovských manů strážily zemské hranice jednotky Pohraniční stráže. Po skončení studené války železná opona zanikla a od vstupu České republiky do Schengenského prostoru v roce 2007 už Český les zcela přestal sloužit k obraně pohraničí.