Nový Bělehrad

Nový Bělehrad nevznikal jako řada jiných částí města v průběhu staletí, ale byl zbudován v souvislosti s pracovní akcí mládeže na přelomu 40. a 50. let 20. století ve snaze modernizovat jugoslávskou metropoli. Vznikal v prostoru bývalých močálů[1] a bažin na břehu řek Sávy a Dunaje.[2] Nový Bělehrad nebyl velkolepou myšlenkou, kterou by zrealizovali jugoslávští komunisté sami; během období existence meziválečné Jugoslávie byla výstavba nového města na volné louce u metropole Bělehradu, která až do roku 1918 patřila Rakousko-Uhersku, dlouhodobě diskutována.[1] První nápad se objevil v roce 1923.[3] Byly uskutečněny četné urbanistické soutěže a plány, které připravila celá řada architektů. V roce 1937 nabízela městu Bělehradu možnost vypracování urbanistického plánu i dánská kancelář.[1] Poslední z nich, ve které byl přihlášen i projekt známého modernistického architekta Dragiši Brašovana, byla zrealizována jen několik týdnů před vypuknutím druhé světové války v Jugoslávii. Výstavbu nového města však nakonec dokázali uskutečnit ale až komunisté, kteří se chopili moci hned po skončení konfliktu.

Původně měl být Nový Bělehrad budován v duchu socialistického realismu podobně, jako vznikala některá města v SSSR.[4] Heslem prvních budovatelů bylo Gradili smo pruge, al to nije dosta. Gradićemo Beograd, da bude ko Moskva. (Budovali jsme tratě, ale není to dost, postavíme Bělehrad a bude jako Moskva). Stavební práce započaly již v roce 1948, ale o dva roky později byly kvůli zhoršeným vztahům se SSSR a nedostatku peněz přerušeny.

Rozšiřování Nového Bělehradu formou panelového sídliště v roce 1978

Dne 20. října 1950 byl schválen nový územní plán města Bělehradu, který potvrdil návrh na výstavbu nového sídliště podle předlohy Nikoly Dobroviće z roku 1948.[5][3][6] Plán předpokládal vybudování města s pravoúhlou sítí ulic; s dvěma hlavními osami východ-západ a čtyřmi osami sever-jih. V centrální části na břehu Dunaje potom byla připravena výstavba vládního paláce.[7] Centrální prostranství, které vyplňovalo prostor mezi vládním palácem a železniční stanicí Novi Beograd bylo finalizováno až v roce 1962 týmem několika architektů. Ze západní a východní strany k této hlavní ose přiléhají dva rozsáhlé bloky – 22 a 29.

Nový Bělehrad "zaplnil" mezeru mezi Zemunem a samotným Bělehradem; stal se sídlem řady univerzit, ale také i úřadu Svazové výkonné rady, tedy vlády socialistické Jugoslávie. Ve známém Sava centru se konaly sjezdy Svazu komunistů, ale také i Hnutí nezúčastněných zemí.

V roce 1968 došlo právě v novém Bělehradě ke studentským nepokojům, na konci 80. let se na Ušći pořádaly nacionalistické mítinky budoucího prezidenta Slobodana Miloševiće.

Zástavbu města tvoří řada moderních výškových bodů, které oddělují rozlehlé bulváry. V roce 2002 v něm žilo přes dvě stě tisíc obyvatel[1], převážně srbské národnosti.