Nová náboženská hnutí

Termín nová náboženská hnutí (new religious movement) se vůbec poprvé vyskytl v průběhu sedmdesátých letech v sociologické literatuře a sloužil pro označení některých kontroverzních náboženských skupin.[4] I když se tento termín stále používá i v odborné literatuře, někteří autoři se tomuto označení raději vyhýbají a uplatňují spíše termíny jako „nová náboženství“, „nová religiozita“ či „nové náboženské směry“.

Vznik nových náboženských hnutí je v různých geograficky i jinak odlišných společnostech různý. Např. anglický badatel David Barrett evidoval v Africe od šedesátých let 20. století vznik okolo 6 000 nových náboženských hnutí.

Podle Dušana Lužného[10] je třeba přistupovat k problematice jiným způsobem a není tedy možné „ztotožnit dnešní náboženskou situaci s různými historickými paralelami a přistupovat k ní s čistě náhožensko-historickými výzkumnými prostředky“ … neboť nová religiozita se objevuje v novém kontextu – v kontextu moderního až postmoderního světa. Pro vznik náboženských hnutí nedává jednoznačnou odpověď, ale popisuje různé modely jejich vzniku:

• historicko-genetický model – komplikované užití, neboť výzkum NNH nemá tradici. U popisu sekundárních útvarů vůči velkým náboženstvím, které existují odvozeně a svou sílu, příp. přitažlivost, čerpají obvykle právě z radikalizace své sekundárnosti to znamená téměř nemožnost typologizace, katalogizace a třídění, neboť se často pracuje s dílčími, příp. s defektními informacemi.
• motivační model – je založen na výzkumu pohnutek členů daného novonáboženského seskupení k určitému způsobu jednání.
• funkcionální model – vysvětluje náboženské fenomény tak, že objasňuje jeho funkce v určitém systému vztahů, s tendencí klást na první místo vztahy sociální. Funkcionální model nedává vysvětlení, ale pouze ukazuje, že v systému adaptačních nástrojů člověka na okolní vlivy existuje jeden, zvaný nová náboženská hnutí.
• explanační (hermeneutický) model, který shrnuje poznatky předchozích způsobů religionistického poznání, stojí na nich, ale nad ně dělá další krok ke kauzálnímu objasnění nové religiozity prostřednictvím analýzy jí zprostředkovávaného smyslu. Udává, že existuje něco, co lidé jinde nenalézají. Porozumět obsahu toho, co se skrývá za oním „něco“ znamená porozumět příčinám vzniku a šíření nové religiozity.

Podle Zdeňka Vojtíška,[11] jsou nová náboženská hnutí hnutí protestu. Vznikají často z nespokojenosti s převládajícím společenským kodexem, jejich vznik je obvykle inspirován charismatickým vůdcem.[12] Mohou také vyjadřovat nesouhlas se stávající ideologií některého ze „zavedených“ náboženství.[12] Patrně větší část náboženských hnutí brzy zanikne, jelikož nenašla dostatek stoupenců.[13] Závisí zejména na společnosti, za jak dlouho pro ni nová náboženská skupina přestane být „nová“ a začne být vnímána jako „zavedená“.

Nová náboženská hnutí hnutí jsou velmi rozdílná ve svém učení, praktikách i postavením ve společnosti. Následující příklady slouží jen pro ukázku nejrůznějších variant těchto hnutí.

Církev všech světů

Počátky Církve všech světů spadají do roku 1961 do souvislosti s malou skupinou vysokoškolských přátel. Richard Lance Christie, jeden ze studentů, se věnoval nauce seberealizace v konceptu Abrahama Maslowa. Poté, co se seznámil s Timothym Zellem, začal experimentovat s mimosmyslovým vnímáním. V této době skupina přátel četla sci-fi román Roberta Henleina Cizinec v cizí zemi, která je v mnohém inspirovala. Formálně byla Církev všech světů založena v roce 1962. V průběhu své historie zažila mnoho pádů, kdy takřka zanikla, i mnoho vzestupů. Počet stoupenců je odhadován na jeden tisíc.

Mezinárodní společnost pro vědomí Kršny

Chrám ISKCONu v indickém Dillí

Tzv. Hnutí Hare Krišna založil ve Spojených státech roku 1966 A. C. Bhaktivédánta Svámí Prabhupáda (často nazýván jen zkráceně Prabhupáda) pod názvem International Society for Krishna Consciousness – odtud zkratka ISKCON. Již o dva roky později se 6 členů skupiny vydalo na misijní cestu po Velké Británii. Hnutí se pak rychle šířilo po Spojených státech, Evropě i dalších světadílech.

Hlavním pramenem ke studiu je Bhagavadgíta, nejlépe v překladu samotného Prabhupády doplněném o jeho výklady, vycházející z komentářů předchozích guruů. Velké vážnosti se v hnutí těší též další Prabhupádovy spisy. Ústřední postavou hnutí je bůh Krišna. Veřejnosti je společnost známa zejména díky průvodům v ulicích měst se zpěvem mahámantry a tancem – tzv. sankírtanům. V současnosti má ISKCON okolo miliónu stoupenců.^[zdroj?]

Vesmírní lidé

Pojmem Vesmírní lidé se označuje skupina lidí, kteří uznávají názory Iva A. Bendy. Oficiálně však toto hnutí nebylo nikdy založeno. Základem jejich filosofie je tvrzení o existenci mimozemské civilizace, která lidstvu nezištně a láskyplně pomáhá, i když většina lidí o tom neví. Tvrdí, že nikoliv oni sami jsou Vesmírní lidé, avšak Vesmírní lidé jsou „láskyplné mimozemské bytosti“, a odmítají jakákoliv tvrzení o sektářství. Hnutí Vesmírných lidí je příkladem kultu UFO.

Propagátorka Vesmírných lidí s letáčky na pražské Letné

Za komunistického režimu byla náboženská svoboda značně omezena, nedlouho před vznikem České republiky bylo v zemi registrováno 18 náboženských hnutí.[14] Roku 1990 mezi ně přibyla ještě Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů. Po přijetí zákona č. 308/1991 o náboženské svobodě[15] a zákona č. 161/1992 o registraci církví[16] byla umožněna registrace Jehovovým svědkům a Luterské evangelické církvi a. v. v České republice.

Typologicky roztřídit nová náboženská hnutí je velmi problematické a často se u jednotlivých autorů liší. Klasifikace nových náboženských hnutí (a často i dalších náboženských systémů) se tak často provádí podle toho, k čemu budou později určeny. Valná část typologií vychází z Maxe Webera, na samotnou typologii nových náboženství je zaměřena především sociologie náboženství.

Do povědomí veřejnosti se nová náboženská hnutí často dostávají s nějakou „negativní“ událostí. Tyto případy spolu s masmédii zapříčinily, že je mnohdy na různá nově „objevená“ náboženská hnutí pohlíženo jako na něco, co má neblahý vliv na společnost. Jsou mnohdy označovány pejorativním výrazem sekta. S takovým postojem se samozřejmě neslučují všichni jedinci, ale v mnoha kulturách to je takto vnímáno, a to někdy i za předpokladu, že pro to není důvod.

Některá nová náboženská hnutí zaznamenala nedlouho po svém vzniku prudký rozvoj. Ten byl často způsoben finančním zajištěním skupiny díky majetným darům jednotlivých členů. Majoritní společnost však tuto i další skutečnosti začala často vnímat jako následky manipulativních praktik.[19] Vztah společnosti a nových náboženských hnutí je tak často vypjatý a má různou intenzitu a charakter.[20]

Termínem antikultovní hnutí se označuje nejednotný proud organizací i jednotlivců, kteří se snaží upozornit na možné nebezpečí nových náboženských hnutí.[21] První organizace, které by se daly označit za antikultovní, se začaly objevovat v 70. letech 20. století mezi evangelikálními skupinami. Mezi nejvýznamnější patřily FREECOG (z anglického Freedom for Children of God) a později CAN (Cult Awareness Network).[22] Jedna z prvních vědeckých prací, která se zabývá problematikou antikultovních hnutí je dílo The New Vigilantes: Deprogrammers, Anti-Cultists and the New Religions od Davida G. Bromleyho a Ansona Shupeho, kteří rozlišují dva možné způsoby přístupů antikultovních hnutí k novým náboženským hnutím. Jsou to:

1. Náboženský, který pohlíží na NNH jako na dílo Satana.
2. Sekulárně-racionalistický, který zdůrazňuje psychickou manipulaci a újmu, kterou NNH navozují svým členům.[20]

V České republice působí od roku 1993 Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která bývá považována za antikultovní hnutí (tvořena z několika kněží a křesťanských teologů). Provozuje poradnu pro veřejnost a snaží se poukázat na možné nebezpečí spojené s některými novými náboženskými směry.

Počátky vědeckého studia nových náboženství spadá do sedmdesátých let 20. století, kdy se začíná vyčleňovat v rámci sociologie a religionistiky proud badatelů, kteří se začínají specializovat na problematiku nových náboženství.[25] V roce 1988 vznikla organizace The Center for Studies on New Religions (Centrum pro studium nových náboženství), která měla za úkol shromažďovat badatele se zájmem o nová náboženství z celého světa. Od roku 1997 pak vychází odborný časopis Nova Religio, který je zaměřen na problematiku nové religiozity.

Způsoby zkoumání NNH se dají dále členit podle způsobu, jakým ke zkoumání NNH přistupují. Dle Dušana Lužného[26] se jedná o tyto kategorie:

1. Teologický, kdy se teolog snaží hodnotit NNH z hlediska pravdivosti, nebo též konfesní, když takto hodnotí NNH z dostupných informací běžný věřící.
2. Psychologický, který zkoumá vliv NNH na jedince.
3. Sociologický, jako součást religionistického pohledu, který nehodnotí pravdivost, a snaží se přistupovat nehodnotícím způsobem.

Psychologický přístup se potkává pouze s patologií NNH, neboť se setkává pouze s případy, kdy NNH někomu uškodila, avšak nikoliv s případy, kterým NNH pomohla.