Nikolaj Ivanovič Andrusov

Narodil se v Oděse, tehdy součásti Ruského impéria. Studoval geologii a zoologii na Novoruské univerzitě v Oděse. Poté cestoval po Rusku a Střední Evropě, kde sbíral fosilie.

Hrob Nikolaje Andrusova v Praze na Olšanech

Při expedici „Challenger“ v letech 1872–1876 studoval procesy na mořském dně. V roce 1889 vydal zápisky z této expedice v Gorném žurnalu (Hornické listy). Později se věnoval studiu geologie a sedimentů v Pontokaspické stepi.[1]

V letech 1890–1891 se účastnil expedice Ruské zeměpisné společnosti, která se zabývala výzkumem v hluboké vodě Černého moře. Tato expedice odhalila výskyt sulfanů v nižších polohách Černého moře. Andrusov jako první přišel s myšlenkou, že tato substance vznikla biologickým rozkladem živých mikroorganismů (bakterií) obsahujících siřičité sloučeniny.

V roce 1899 se oženil Nadeždou Genrichovnou Schliemannovou, dcerou slavného archeologa Heinricha Schliemanna. V roce 1905 se stal profesorem Kyjevské univerzity. V roce 1914 se stal členem Ruské akademie věd.

Když se v roce 1919 se dověděl o úmrtí svého staršího syna utrpěl mozkovou mrtvici, která způsobily ochrnutí jedné strany těla. V roce 1920 odjel na léčení do Francie, kde také převzal dědictví po svém tchánovi. V roce 1922 se z materiálních důvodů přestěhoval do Prahy, kde roku 1924 zemřel. Byl pochován na pravoslavném hřbitově v Praze-Olšanech.

Také jeho syn, Dimitrij Andrusov, se stal významným geologem a členem Slovenské akademie věd.

Po Andrusovovi je pojmenováno dorsum Dorsa Andrusov (systém hřbetů a vrás) na povrchu Měsíce a Andrusovův hřbet ve Středočernomořské výšině.