Nikolaj Andruščenko
Nikolaj Stěpanovič Andruščenko (rusky Николай Степанович Андрущенко, 10. září 1943, Leninogorsk, Kazachstán – 19. dubna 2017, Petrohrad[1]) byl ruský fyzik a novinář, zabývající se tématy ochrany lidských práv, kriminality a ekonomiky. Byl spoluzakladatelem a jedním z vedoucích redaktorů novin Novyj Petěrburg. Ruskými orgány byl obviněn z extremismu a odsouzen, proti čemuž protestoval mj. tím, že se vzdal ruského občanství.[2] Zemřel po útoku neznámých násilníků.
Nikolaj Andruščenko | |
---|---|
Narození | 10. září 1943 Ridder |
Úmrtí | 19. dubna 2017 (ve věku 73 let) Petrohrad |
Alma mater | Fyzikální fakulta Petrohradské státní univerzity |
Profese | lidskoprávní aktivista a novinář |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Život
Andruščenkův praotec zemřel na následky ukrajinského stalinského hladomoru. Jeho syn se následně v 14 letech přestěhoval do Leningradu. Staral se o něj generálplukovník sovětské KGB Semjon Kuzmič Cvigun, který se později pro malého Nikolaje stal prakticky kmotrem.[3]
Andruščenko vystudoval Fyzikální fakultu Leningradské státní univerzity a následně i Akademii zahraničního obchodu.
47 let pracoval jako fyzik a ekonom v různých firmách, např. v podniku LOMO. Měl také místa ve Finsku a Švédsku, odkud zajišťoval příliv investic.[4]
V březnu 1990 byl zvolen poslancem leningradského městského sovětu a byl jeho členem až do jeho rozpuštění dekretem prezidenta Borise Jelcina 21. prosince 1993. Později se stal poslancem obvodní rady Centrálního rajonu Petrohradu.
Žurnalistická dráha a obvinění z extremismu
Byl členem redakce novin Novyj Petěrburg.
V roce 2007 napsal článek Proč půjdeme 25. listopadu na Pochod nesouhlasu. Vydání novin byl konfiskován a krátce po uskutečnění pochodu bylo vydávání Nového Petěrburgu zcela pozastaveno. Federální služba pro dohled nad oblastí masové komunikace, spojení a ochrany kultury (zkr. Rossvjazochrankultura, předchůdce dnešního Roskomnadzoru) odhalila ve dvou textech, včetně Andruščenkova článku „podněcování k etnickým konfliktům“.[5] Experti následně v článku odhalily příznaky extremismu.[6]
23. listopadu 2007 byl Andruščenko zatčen.[7] Po propuštění z vazby tvrdil, že ho vyšetřovatelé mučili.[8] Kvůli údajným podmínkám ve vazbě (izolace v cele s teplotou na bodu mrazu) utrpěl vážné poškození zdraví - na levé oko oslepl a onemocněl chorobou srdečních cév.[9][10] Proti takovému zacházení protestoval a podával i soudní žaloby, ale když neuspěl, vzdal se jako výraz posledního protestu ruského občanství.
V roce 2009 byl Andruščenko odsouzen k ročnímu vězení podmíněně a k pokutě 20 tisíc rublů, kterou odvolací soud zrušil. Soud mu dal za vinu maření úředního rozhodnutí, kterého se měl dopustit tím, že o vyšetřování napsal článek.[11] Za vyjadřování extremistických názorů byl odsouzen až rozsudky soudů na začátku roku 2010.[12] Organizace Memorial Human Rights ho poté označila za politického vězně.[11]
K publikaci se Andruščenko vrátil až po několika letech. V prosinci roku 2014 v rozhovoru pro Rádio Svoboda řekl, že se věnoval dvěma případům rozpracovaným politickým aktivistou Jurijem Šutovem: „První byla analýza výsledků privatizace [v Petrohradě] a mohu říct, že podle evropských zákonů by privatizaci mnoha budov bylo možné zrušit. A za druhé jsem byl členem neoficiální komise, která připravovala soud proti KGB, ale to se nepodařilo.“
V závěru života se věnoval pátrání ve věci generálmajora sil ministerstva vnitra Alexandra Pantělejeva a chystal článek o schůzkách vysokých činitelů ministerstva vnitra a FSB. Kvůli dokumentům týkajícím se tohoto případu byl napaden několika lidmi před svým bytem, ale útok přežil bez následků.[13]
9. března 2017 při cestě na jednání na něj zaútočili neznámí lidé a způsobili mu bodné zranění hlavy. V Mariinské nemocnici byl uveden do umělého spánku, ale zemřel, aniž by nabyl opět vědomí.[14]
Časopis Spiegel přirovnal jeho smrt k vraždám novinářky Anny Politkovské a opozičního politika Borise Němcova. Nad okolnostmi jeho smrti se pozastavila i představitelka OBSE pro svobodu tisku Dunja Mijatovičová.[11]
Osobní život
Andruščenko byl ženatý a měl dvě děti.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Андрущенко, Николай Степанович na ruské Wikipedii.
- Posle izbijenija umer žurnalist i součreditěl gazety «Novyj Petěrburg». Lenta.ru. 2017-04-19. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)
- Petěrburgskij žurnalit otkazyvajtsja ot rossijskogo graždanstva. LenIzdat.ru. 2008-02-01. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)
- ANDRUŠČENKO, Nikolaj. Socializm - vot naše světloje buduščeje. russia-xxi.blogspot.cz [online]. 2012-03-02 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky)
- ČIŽOVA, Ljubov. "Najděn na ulice bez soznanija". Radio Svoboda. 2017-04-20. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)
- Andruščenko Nikolaj Stěpanovič. www.politzeky.ru [online]. [2017] [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky)
- V staťje imějutsja priznaki ektremistskoj dějatělnosti. LenIzdat.ru [online]. [2007]. Původní, nyní nedostupný online odkaz.[nedostupný zdroj]
- Pěrvyj putinskij dissiděnt. Leningradskaja pravda [online]. 2008-02-05 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.
- Novinář, který kritizoval Putina, je po smrti. Zemřel po brutálním útoku. Echo24. 2017-04-21. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (česky)
- Petěrburgskij žurnalist Andruščenko dvě něděli ostajotsja v kome posle napaděnija. Grani [online]. 2017-03-31 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky)
- Presledovanije gazety «Novyj Petěrburg» okazalos provokaciej vlasti, prokurorov i sledstvija!. Novyj Petěrburg. 2014-03-17. Dostupné v archivu pořízeném dne 08-01-2018. (rusky)
- Psal o korupci a kritizoval Putina. Po surovém zbití ruský novinář zemřel. Lidovky [online]. 2017-04-20 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online.
- Feděralnyj spisok ekstremistskich matěrialov sokraščen. SOVA. 2010-08-02. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)
- Nad čem rabotal pogibšij žurnalist "Novogo Petěrburga". Activatica [online]. 2017-04-20 [cit. 2017-05-26]. Dostupné online. (rusky)
- Žurnalist i součreditěl gazety «Novyj Petěrburg» umer v bolnice posle izbijenija. Rosbalt. 2017-04-19. Dostupné online [cit. 2017-05-26]. (rusky)