Nikola Uzunović

Nikola Uzunović se narodil v jihosrbském městě Niš.[1] Jako absolvent bělehradských práv se věnoval soudcovské profesi, v rámci které se vypracoval až do funkce tajemníka kasačního soudu v Bělehradě.[2][3] Členem parlamentu za Národní radikální stranu byl zvolen v letech 1905 a 1908.[2] Za první světové války byl záložní důstojník a po jejím skončení se opět politicky angažoval.[2] V následujících letech byl ministrem pro zemědělské otázky a ministrem výstavby.[2] V dubnu 1926 byl vlivem korupčních afér nucen odstoupit z funkce premiér Nikola Pašić.[4] Novým premiérem se stal Uzunović, který v krátkém časovém sledu za sebou sestavil tři vlády.[5] Dosazení poddajného Uzunoviće však bylo především výsledkem Pašićovy snahy i nadále prostřednictvím stranických orgánů ovlivňovat dění na nejvyšší úrovni a také se v pozadí připravovat na návrat do funkce premiéra.[4] Unavený Uzunović, který měl za sebou dvanáct krizí a několikanásobnou rekonstrukci vlády, v reakci na další ostrý útok proti vládě a straně odpověděl v dubnu 1927 svou demisí.[6][5] Ve funkci ho vystřídal představitel jedné z frakcí v rámci Národní radikální strany - Velimir Vukićević.[5] V roce 1932 se Nikola Uzunović stal předsedou Jugoslávské radikální selské demokracie.[7] V lednu 1934 se pokusil král Alexandr vyřešit vnitropolitickou krizi výměnou premiéra.[8] Designovaný premiér Uzunović dostal za úkol snížit chorvatsko-srbské napětí, řešit dopady hospodářské krize a skloubit parlamentarismus s autoritativním pojetím vlády.[8] V roce 1934 obdržel Uzunović při návštěvě francouzského ministra zahraničí Barthoa v Jugoslávii Řád čestné legie.[9] Uvádí se, že právě Uzunović odrazoval panovníka od cesty do Marseille, která se nakonec stala Alexandrovi osudnou.[9] Uzunović na marseillský atentát reagoval posílením vlády pozváním nových ministrů a bývalých premiérů Živkoviće, Marinkoviće a Srškiće.[10] V následujícím období zpochybňoval Uzunović regentskou radu a odmítal sblížení s opozicí, což vedlo k revoltě některých ministrů a pádu vlády.[10] Uzunović si za své politické kariéry získal mnoho nepřátel, což potvrzují i některé písemnosti v archivních fondech Historického muzea Srbska.[2] Po opuštění funkce premiéra se stáhl do ústraní.[9] Za druhé světové války odmítl připojit své jméno pod protikomunistickou petici prominentních Srbů.[9] Po válce přišel o rozsáhlé pozemky i svou vilu, kterou svého času FLRJ darovala Spojeným státům americkým, které ji vlastní doposud.[9] Zemřel 19. července 1954 v Bělehradě.[1] Některé zdroje však bez dalších podrobností uvádějí, že Uzunović zemřel již v roce 1953.[2][9]