Velimir Vukićević

Vukićević se narodil v malé obci Oparić.[1] Původním povoláním byl středoškolský učitel. Do listopadu 1925 byl ministrem školství.[2] Po odstoupení Nikoly Uzunoviće v polovině dubna 1927 byl králem Alexandrem pověřen sestavením vlády.[3] Politicky zcela bezbarvý Vukićević byl představitelem nejmenší ze tří frakcí uvnitř Národní radikální strany.[4][5] Do funkce se dostal především z vůle panovníka, který se rozhodl ovlivňovat dění ve vládě prostřednictvím dosazení svých důvěrníků do ministerských funkcí, vláda ostatně ani nikdy nežádala parlament o vyslovení důvěry.[6] Nová vláda se pokusila dohnat nedodělky především v oblasti normotvorby a ratifikace mezinárodních smluv: do parlamentu poslala šedesát vládních návrhů zákona, z nichž ani jeden nebyl nakonec přijat, neboť činnost parlamentu byla v té době lemována obstrukcemi ze strany opozice.[7][8] Prošel ale královský dekret, který otevíral cestu k parlamentním volbám, které se uskutečnily v září 1927.[3][5] Díky volbám se do parlamentu dostal také Vukićevićův syn Miloš, který ale nesplňoval kritéria na věk poslance, což vyvolalo další vlnu kritiky.[4] Po odchodu některých ministrů z vlády v únoru 1928 se král rozhodl najít nového premiéra, a tak oslovil nejprve Stjepana Radiće, jehož jmenování nakonec skončilo na absenci souhlasu radikálů, poté oslovil demokrata Ljubomira Davidoviće, kterému premiérské křeslo uniklo díky stejnému problému s radikály jako Radićovi, a konečně předsedu parlamentu Ninka Periće, který se premiérem nakonec nestal kvůli neshodě v obsazení funkcí ministra financí, spravedlnosti, zemědělství, zemědělských reforem, lesnictví a těžby.[9] Panovníka pozornost se tak obrátila zpátky k Vukićevićovi, který poté sestavil svou druhou vládu.[1][9] V květnu 1928 měl parlament ratifikovat mezinárodní smlouvy s Itálií, které se týkaly rybolovu a pozemkových záležitostí v Dalmácii, kde žilo mnoho Italů.[10] Opozice označila tyto smlouvy za nevýhodné a hádky v parlamentu přerostly v potyčky s policií v ulicích Bělehradu.[10] 19. června uveřejnily deníky blízké radikálům a vládě články, v nichž bylo vyzýváno k fyzické likvidaci představitelů Chorvatské selské strany.[11] Zasedání parlamentu 20. června 1928 se neslo v napjaté náladě, která vygradovala, když poslanec vládní radikální strany Puniša Račić vystřelil z revolveru na pět chorvatských poslanců: Pavle Radić a Đuro Basariček byli na místě mrtví, Ivan Pernar a Ivan Granđa byli zranění (přežili) a Stjepan Radić zemřel v důsledku dalších komplikací dva měsíce po incidentu.[7][11] Již tak složitá situace se ještě více zkomplikovala: konaly se protestní demonstrace - jen v Záhřebu se jí zúčastnilo na devatenáct tisíc lidí, Chorvati si v Záhřebu uspořádali vlastní sněm a sám panovník se ve vztahu k možnosti oddělení Chorvatska nechal slyšet, že raději připustí rozdělení než federalizaci země.[11][12] Vukićevićova vláda podala do rukou panovníka demisi 4. července 1928.[13] Panovník nakonec sestavením nové vlády pověřil Slovince Antona Korošce.[1] Velimir Vukićević zemřel v Bělehradě 27. listopadu 1930.