Petar Živković

Živković se narodil v nuzných sociálních poměrech, a tak jako mnoho mladíků své doby hledal jistý zdroj příjmů ve vojenské službě. Po skončení střední školy v Zaječaru nastoupil v roce 1897 na vojenskou akademii, kterou dokončil v roce 1899.[3] Jako poručík kavalerie sloužil tři roky v Niši.[3] Na jaře 1903 propukli v Srbsku silné nepokoje, které byly důsledkem dlouhotrvajícího varu napříč celou srbskou společností.[4] V noci z 28. na 29. května 1903 zavraždila spiklenecká skupina důstojníků, v níž byl i mladý Živković, krále Alexandra Obrenoviće a jeho manželku českého původu Dragu Mašínovou.[4] Později se Živković zapojil do skupiny Bílá ruka.[1] Bílá ruka se vyprofilovala jako uskupení proti protidemokratické, protiliberální a nacionalisticky laděné organizaci Černá ruka, která se počátkem roku 1914 pokusila zákulisními tahy sesadit premiéra Nikolu Pašiće.[5]

V roce 1916 se tehdejší regent (a pozdější král) Alexandr I. Karađorđević opřel o premiéra Pašiće a Živkovićovu organizaci Bílá ruka a ve vykonstruovaném Soluňském procesu se zbavil hlavních představitelů Černé ruky.[6] Po smrti krále Petra v roce 1921 jmenoval nový král Alexandr Živkoviće ministrem obrany.[3] Jelikož se proti Živkovićovi začala formovat opozice, rozhodl se panovník v roce 1926 Živkoviće penzionovat, ale na poslední chvíli si Alexandr tento nápad rozmyslel.[3]

Po nastolení diktatury šestého ledna se dosavadní velitel královské gardy a Alexandrův adjutant generál Živković stal předsedou vlády. Období, kdy byl premiérem a ministrem vnitra, se neslo ve znamení nastolení královské diktatury, omezení politické soutěže a budování unitárního státu, což bylo v říjnu 1929 podtrženo změnou názvu země na Jugoslávii.[7]

V listopadu 1931 se uskutečnily volby, které vyhrála vládní kandidátka.[8] Alexandr se pokusil ukončit provizorium po nastolení diktatury a k podpoře vlády přesvědčit i některé představitele opozice.[8] V dubnu 1932 Alexandr vrátil Živkoviće do armády a premiérskou funkci převzal Vojislav Marinković.[8]

Po pádu Jugoslávie v dubnu 1941 opustil Živković zemi a v roce 1943 se stal členem jugoslávské exilové vlády.[1] Po druhé světové válce byl v roce 1946 Živković souzen v nepřítomnosti v  procesu s Dražou Mihailovićem a byl odsouzen k trestu smrti.[3] Zemřel 3. února 1947 v pařížském exilu.[2]