Nekromancie

Nekromancie (z řeckého νεκρομαντία, nekromantía, ze slov νεκρός – nekrós – mrtvý a μαντεία – manteia – věštění) je forma magické evokace. Jde o cílené vyvolání duše zemřelého se záměrem získat od něj nějakou informaci, případně duchovní ochranu. V literatuře se vyskytují i tvary nigromantie či nigromancie, odvozené z latinského niger („černý“) a řeckého μαντεία, manteia („věštění“), jedná se však o nesprávný tvar, vzniklý ve středověku zkomolením původního řeckého slova. Z tvaru nigromant pak zřejmě vznikl ve slovanských jazycích kalkem výraz černokněžník.

Alchymisté John Dee a Edward Kelley, vyvolávající ducha

Nekromancie jako věštění prostřednictvím vyvolávání duchů mrtvých byla popisována už starověkými autory, literární popisy je možno najít i u Ovidia a Homéra, faktografičtější popisy například u Strabóna, podle nějž jde o nejobvyklejší formu věštění v Persii, zmínky o ní (spolu s jejím zákazem) je možno najít v Bibli (Deuteronomium 18,11). Nekromancie byla spojena se šamanismem a pohanskými kulty.

Od počátku středověku byla církví přísně trestána, i přesto však byla v lidové magii poměrně rozšířená.[1] V renesanci začala být spojována s černou magií.

Určitým typem nekromancie je spiritismus, tedy vyvolávání duchů zemřelých, který se rozšířil v 19. století. Hermetici 19. století však již považují spiritismus za pokleslou formu nekromantie, kde jsou vyvolávající v moci vyvolaného ducha.

V pověstech a okultních historkách se zemřelí někdy v různých podobách zjevují, aniž by byli vyvoláni, pak se o nekromancii nejedná.