Naučení (starověký Egypt)

Obsahem textů jsou ponaučení autority (např. otce synovi, učitele žákovi, panovníka svému nástupci) o pravidlech, která je třeba zachovávat. Zahrnují širokou škálu témat počínaje pravidly etikety (jak se chovat při stolování, jak řádně jednat s nadřízenými i podřízenými), přes mezilidské vztahy (jak jednat s manželkou a dětmi), problém správného „uspořádání“ života (kdy se oženit, jak se zaopatřit pro posmrtný život) až po témata ryze etická (otázky po dobru a spravedlnosti, vztahu člověka k bohům a zodpovědnosti za své konání). Z tohoto pojetí vyplývá, že autoři textů byli přesvědčeni, že umění správného života je naučitelné a že si je lze osvojit,[10] a to bez ohledu na jakékoli překážky: podle Aniho naučení je rozhodující výhradně píle a neutuchající snaha toho dosáhnout.[11] Cesta ke ctnosti jako způsobu života je cestou „výchovy neznalého hlupáka v moudrého znalce“:[1] z vášnivého, horkokrevného, popudlivého či prudkého se stane člověk mlčenlivý, vyrovnaný, klidný.[1]

Starší badatelé často zpochybňovali etickou závažnost těchto textů s poukazem na utilitaristický ráz většiny z jejich rad,[2] nicméně je třeba říci, že Egypťané nevedli dělicí hranici mezi etiketou a etikou tak, jak to činíme dnes, takže pravidla, která v moderní době považujeme za jen formální společenská, považovali za součást vyšších pravidel etických. Svou představu kritéria správného jednání označovali pojmem maat (splývající se stejnojmennou bohyní Maat) – univerzální „řád“, jímž bylo poměřováno veškeré, i pro nás zdánlivě bezvýznamné jednání. Soukromý užitek a prospěch, o němž naučení často hovoří, je proto třeba dost možná vykládat nejen jednostranně jako projev utilitarismu v našem smyslu slova, ale také v kontextu teze egyptologa Jana Assmanna o starověkém Egyptě jako tzv. konektivní společnosti.[12] Nelze ovšem popřít, že staroegyptská etika tak, jak je zachycena v naučeních, vykazuje určité sklony k formalismu.[10]

Texty jsou psány formou vázaného textu, s největší pravděpodobností byly veršované. To nemůžeme dnes dostatečně ocenit, protože až na pár výjimek doposud nevíme, jak se egyptština vyslovovala. Jsou členěny na jednotlivé kapitoly (v egyptštině označované jako „domy“), v některých rukopisech jsou stejně dlouhé řádky vyznačeny červenou tečkou na konci. Uspořádání textu je pro dnešní čtenáře poněkud chaotické – není tematické, ale asociační, takže o jednom problému je pojednáno na různých místech.[2] Některá naučení (např. Ptahhotepovo) jsou členěna na oddíly, které jsou uvozeny spojkou „Jestliže …“ s následující definicí problematické situace nebo okolnosti a pak pokračují poskytnutím jejího řešení – etické rady. Podle názoru Zbyňka Žáby mohla být tato metoda převzata ze staroegyptských vědeckých lékařských pojednání, kde rovněž „Jestliže …“ uvozuje vyšetření, po němž následuje diagnóza a pak způsob léčení.[13]

Naučení se prokazatelně používala ve školách jako učební texty:[3] žáci se jejich opisováním učili psát a současně si osvojovali společenská pravidla. V souvislosti s tím je také zcela zjevné, že některé z nich mají primárně politický až propagandistický ráz[2] – panovník jejich prostřednictvím vzdělané elitě, která uměla číst, sděloval své záměry nebo stanovoval ideologický kontext své vlády (Naučení pro krále Merikarea, Naučení Amenemheta I. synovi, Loajalistické naučení).

V chronologickém pořadí:

• Hardžedefovo naučení
• Ptahhotepovo naučení
• Naučení pro Kagemniho
• Naučení pro krále Merikarea
• Naučení Amenemheta I.
• Loajalistické naučení
• Naučení muže synovi
• Aniho naučení
• Amennachtovo naučení
• Amenemopovo naučení